Dialann,
Občas nemám ani náladu něco sepisovat, ale dělám to jen pro své budoucí já. Chtěla bych na svá školní léta vzpomínat s úsměvem.
Můj bratránek je… asi v pohodě. Když jsem došla za tetou a otevřel mi on, zmohl se jen na kývnutí k pozdravu. Celkově si tetička u čaje postěžovala, že skoro nemluví a zavírá se jen u sebe v pokoji, kde celé dny jen prosedí u kreslení. Prý kreslí jen oranžovými pastelkami. Trochu se o toho prcka bojím. Sama jsem od něj slyšela jen jak se jmenuje. Dokonce mi neřekl ani své příjmení. Jen jméno.
Je hodně uzavřený do sebe. Vlastně se ani nedivím. Zajímá mne jak bude za rok kouzlit. Jestli bude kouzlit aniž by vyslovil jediné zaklínadlo, tak potěš. Bude mít potíže najít si nějaké přátele. A nejvíc mne asi zajímá, kam ho klobouk zařadí. Neprojevil se zatím ničím, co by mohlo ovlivnit jeho kolej. Žádná bystrost, přátelskost, zlomyslnost či statečnost. Je jako by mu někdo sebral duši a on chodil po domě jako prázdná schránka.
Než jsem odjela z Londýna, tak jsem ho vytáhla na Příčnou na zmrzlinový pohár. Bylo poznat, že tam ještě nikdy nebyl podle jeho výrazu. Ptala jsem se ho, jestli se mu u tety líbí a jestli se cítí dobře. Jen mi pokýval. Však ty se jednou otevřeš, ty skříňko sedmi západů.
Po dvou dnech jsem letaxovala ke mě domů do Irska k rodičům. Nechtělo se mi tradičně jet lodí, protože ta cesta byla vždy extrémně únavná a plavila bych se sama po tolika letech. Rodiče ve mě nikdy neviděli žádný potenciál. Tedy asi hlavně moje ambiciózní matka. Hlavně, že má svůj krachující obchod s medikamenty.
S otcem jsem se dohodla, abych s ním strávila dva dny v práci u něj v knihovně a studovala nějaké knihy. Každým rokem tam s ním chodím, abych si přilepšila na ošetřovně v Bradavicích. Když nad tím tak přemýšlím, bývala jsem tam poslední rok na ošetřovně sama bez Say a Alice. Je nebezpečné ve mne vkládat tolik důvěry. Bůh ví, co můžu ještě zničit.
Moje matka je taky jak schránka, jen chladná. Když jsem jí řekla, že se plně stěhuju k tetě, tak mi jen popřála štěstí a zase se vrátila k plotně. Jedině taťka se na mě hřejivě usmál, pomohl mi s věcmi a s legrací v hlase mne nazval doktorem Jekyllem. Pohled na můj prázdný pokoj a moji smutnou kočku, která bohužel zůstala doma, mne zdeptal.
Ještě předtím, než jsem zmizela z Carnlough, tak mne navštívil Padraig. Prošli jsme se kolem moře a já mu vysvětlila, že se asi nikdy už neuvidíme, protože moje teta je mi bližší. Viděla jsem ho asi jen potřetí v životě. Prý mne bombardoval dopisy, které adresoval tetě domu. Škoda, že mu nemohu vysvětlit, proč jsem je nedostala. Protože moje úžasná tetička mi je prostě a jasně nedokázala poslat sovou, protože na to pořád zapomínala. Paráda. Zklamanější pohled od něj jsem si nedokázala představit.
Ale i tak se se mnou snažil udržet normální konverzaci, která probíhala celkově v irštině. Příšerný jazyk. Nechápu, jak jsem se ho dokázala naučit.
A taky jsme si dohodli, že na večerní slavnosti zahrajeme houslové duo. Bylo improvizační. Kéž by moje magie byla tak nádherná jako hudba jeho “ďábelských” houslí.
Marry mne pozvala do St. Ives. Hlavně, abych poznala její přítelkyni, která na mě působí jako osina v-.
A taky abych prý někde zahrála. Viděla jsem v tom odvetu za minulý rok. Provedla jsem ji skoro to samé.
Mohla jsem potkat její babičku, dědu, Bet- přítelkyni a jejího bratra, který se příšernou shodou okolností jmenuje Alastair.
Hudební večer se prý měl odehrávat v nějaké kavárně. Proto jsem na sebe hodila první čistou košili co jsem našla v kufru a spolu s Marry popadly nástroje a vyšly jsme. A tam jsem potkala tu Beth o které jsem ani nevěděla, že existuje. Nejvíce mne asi bavily ty její pohledy, protože jsem očividně z nás všech byla nejmenší. Jak jinak. Na pohled mi přišla jen jako jediný člověk, který je schopen Marry zkrotit.
Jak jsem tak sledovala střídající se umělce s hudebními nástroji tak mi přišlo, že všichni hrají docela moderní skladby. Nikdo nezahrál žádnou starou klasiku.
Rozhodla jsem se to změnit.
Trochu mi i zvedlo ego, že Beth nic nehrála.
Pokud mohu říct, s Alastairem jsem si sedla asi nejvíce.
Když se Alastair a Marry vystřídali na pódiu tak přišla řada na mě. Abych pravdu řekla… to, co jsem chtěla zahrát jsem ani pořádně neuměla a posledně mi u toho odletěly struny. Chtěla jsem ale dokázat, že nejsem jen budižkničemu ošetřovatel a cíl posměchu. Byla jsem nervózní. Co když to pokazím?
Vzala jsem svoje housle a dotkla se smyčcem strun.
Tak překvapené publikum jsem ještě neviděla.
Nikdo asi nečekal Paganiniho. Chtěla jsem být jako Padraig a jeho “Ďábelské” housle. Chtěla jsem si vybít všechnu zlost na matku a na tu dramatičku sedící u stolu přímo naproti mě. Hraju pro svoje vymyšlené obecenstvo plný potlesku a jásání. Nejvíce všechny udivilo, když jsem začala brnkat na struny prsty u hmatníku. Směsici agrese a elegantní lehkosti jsem zakončila pro publikum, které zapomnělo tleskat… a jásat jako u ostatních. Se zničenou hrdostí jsem sešla z pódia…
- Ems