Sásta

Dialann,

Už to budou dva roky. Dva roky, kdy jsem konečně dostudovala a vydala se hledat ve světě vlastní štěstí. Bylo velice těžké se odloučit od těch sedmi let, kdy se mi nejvíce ovlivnil život. Potkala jsem nové přátele, kteří mi vydrželi až ke konci mého studia, vyzkoušela jsem si být prefektem, primusem, praktickým doktorem, hercem, muzikantem i oporou. Žila jsem tam naplno a užívala si každý den; od probuzení do dlouhého večera plného ponocování.

Pamatuji, jak jsem v druháku přespávala na famfrpálovém hřišti spolu s několika spolužáky. Adam a Gian vycházeli ze sedmáku. Až někdy v tu dobu jsem si začala vážit všech kolem sebe, jelikož rychle odcházejí. V tu dobu jsem je ještě tolik neznala, ale aktuálně jsou mi velice blízcí.
Co tak vím, tak jsem na tom hřišti přespávala ještě jednou. Byl to třeťák, tuším? Byla jsem tam s Marry a učila mne létat na koštěti. Pamatuji, jak se to lehce zvrhlo, protože mne koště přestalo poslouchat a špičkou se zřítilo se mnou k zemi a zabodlo se do trávníku. Poprvé jsem si zlomila nos.

Víš, že jsem měla tři skicáky? První se utopil, když mě Marry hodila do rybníka se vším, co jsem měla na sobě i u sebe. Druhý jsem hodila do ohně, protože obsahoval něco, co by mi zabavilo Ministerstvo kouzel. Třetí… mám pořád ve své brašně, teď už pracovní. Je tak starý a otrhaný, že ho občas musím kouzlem opravovat.

Ale teď, drahý… vrátila jsem se domů. Do Irska. Začala jsem pracovat v malé ordinaci na pokraji města Ballymena. Vím, že jsem si mohla vybrat nějaké jiné zaměstnání. Kdybych se více snažila, tak možná ordinuji i v Bradavicích. Ale jsem tak trochu zastánce, že se vždycky mám posunout dál. Se vším, co se mi kdy přihodilo v té škole, jsem potřebovala najít kuráž to prostě přetrpět a jít naslepo dál. A vždycky to vyšlo. Sice bez kouzel, ale pomáhám lidem, jak jsem vždycky chtěla. Když jsem zažila ve třeťáku ta zvěrstva… to, jak jsem okusila několikrát Crucio, viděla zfalšovanou mrtvolu mého tehdejšího prefekta, měla vidiny, jak z mých přátel dělají karbanátky… To člověka změní.
To mě dohnalo poprosit Alice, abych jim mohla být výpomoc na ošetřovně. Získala jsem si tam hodně zkušeností, které využívám doteď, jelikož jsem tam neměla dovoleno kouzlit při ošetřování. Ale nemysli si, že jsem na kouzla zanevřela jako moje matka. Moje lenost mne vždycky donutí si máchat hůlkou jak se mi zlíbí, jen aby mi přilétlo všechno do rukou.

Připadám si dost zvláštně při takových vzpomínkách. Nedokážu si uvědomit, že jsem už dávno dospělá. Pořád si připadám jako to malé dítko, které mělo až skoro fobický strach chodit po večerce na chodbu.

Přidala jsem se k dobrovolnému chorálovému sboru. Pokaždé, když máme zkoušku v kostele, cítím se tak plná života. Zpívat s tolika lidmi do toho prázdného prostoru, který nás odměňuje ozvěnou našich vlastních hlasů a vyhlazuje nedostatky, aby zvuk byl čistý jako křišťál…

Založila jsem irskou folkovou kapelu. Jméno se nám pořád mění, protože se nemůžeme shodnout. S Padraigem ovládáme houslová sóla.

Začala jsem žít opravdu naplno, kdy nemám chvilku oddychu a pořád něco dělám. Ale neztěžuji si, jelikož mne moje aktivity baví. Cítím se, že dělám tenhle svět o něco málo lepší. Kdy ošetřuji nejen medikamenty, ale i hudbou.

I tak se najdou dny, kdy se vrátím zpět do Londýna. Občas sedávám v Kotli, kde se tiše vysmívám Barrovi za barem a sním o tom, jaké to tam bylo čekat na dny před začátkem školního roku.
Jsou i dny, kdy dostávám volňásky na famfrpálové zápasy od Marry, které samozřejmě fandím nejvíce.

To jsou dny, kdy si vážím všeho kolem sebe, jelikož všichni a všechno mizí. Jdou slepě vpřed a posouvají se o kus dál, přesně jako já. A jsou šťastní, což činí šťastnou mne. Ani nevíš, jaké to je pozorovat celý Marryin tým, když vyhrajou zápas. Protože se sunou po příčce dál.

• Ems