Mo chreach

Bude mi 34 let.

Venku opět napadl sníh a já v odrazu okenic zahlédla svoji tvář. Tvář úspěšné ženy, která se stala lékofyzioterapeutem, ženy, která přeskákala oddělení a získala konečně svůj certifikát. Žena, která konečně pomáhá lidem s tím, co ona sama prožívala, co všechno se musela zpětně naučit. Mé zrzavé dítko dýchlo na sklo z druhé strany a nakreslilo usmívajícího se panáčka svým prstem v rukavici, než ho stihla popadnout Marry a zabořila tak malého Cormaca do sněhu. Pokaždé, když si myslím, že život vlastně tak nějak prázdný, tyto momenty mi připomenou, že jsem doopravdy neskutečně šťastná.
Lekla jsem se sněhuláka, kterého ti tři postavili přímo před hlavními dveřmi a z dálky zaslechla divoký smích. Vypadal chaotičtěji než můj školní život a padnutý mrkvový nos mu dodával takovou třešničku na dortu. A pak mi přistála sněhová koule ve tváři. Nutno dodat, že jsem s hravou uražeností zase dveře zavřela a vrátila se ke svému vyhřátému místu na gauči s moji milovanou chlupatou dečkou a jala se plést nové svetry. Nikdo mě vlastně doopravdy nevaroval, že děti rostou jako z vody. Za chvíli půjdou do školy, vystudují, najdou si své nové životy a nás pomalu přestanou navštěvovat… ach, budeme je vůbec učit doma, než nadejde jejich čas? A… musela jsem párat, protože jsem u pletení svetru minula pár oček.

Jako správná pracující matka jsem také prohlubovala své koníčky, abych se nezbláznila. A taky aby ne, když mám u sebe neustále dvě trestanské milující koule u nohou. Život by byl bez nich neskutečně smutný, o to víc by byl smutnější, kdybych u sebe neměla svoji milovanou ženu. Za chvíli oslavíme deset let od naší svatby. DESET. LET. Proboha, jak se mnou vydržela tak dlouho? Ani si nestíhám všímat, jestli si stárneme před očima. Jelikož Marry neustále trénuje, aby se udržela v první lize co nejdéle, tak vypadá stále fit a mladě, zatímco moje jediné cvičení je tahání dětí v náručí a zvedání ruky s hůlkou. Co když se mi brzo objeví vrásky, ztloustnu a z práce zešedivím? Nebude na mě pohlížet jinak? Tolik pitomých otázek, co dráždí moje myšlenky. A taky jak by ne s tím, co se děje ve světě.
V práci mezi novými kolegy cítím jisté napětí. Na novém oddělení jsem sotva půl roku, ale nedokázala jsem si s nikým pořádně potykat. Polovina z nich má na hrudi brož a pohlíží na náš zbytek skrz prsty. Pokud vůbec se hodlají pohlížet. Určitě nejsem ta, která by soudila ostatní dle jejich přesvědčení nebo názoru, o to víc mě mrzí, když pociťuju takhle rozdělenou společnost. Zdá se mi, že i moji pacienti si schválně vybírají mé kolegy, jelikož jediné, co mám na hrudi já, je moje identifikační zaměstnanecká karta.
Domů chodím pozdě, o dost později, než moje žena. Napíšu dopis Katie s poděkováním, že nám hlídala s Alem děti a jestli nemůže přijít opět příští týden, protože máme uzávěrky a naslibuju jí její oblíbený koláč. Bez našich příbuzných bych se asi rozkrájela. Asi doslova, se všemi těmi gory detaily. Uniformu odhodím na zem před postel a za pár hodin se těším budíku, který mě bude do práce hnát zpět. Ve vzduchu cítím vůni kávy a po chvíli lenošení mi svitne paprsek slunce do očí. Děti ještě spí soudě dle toho neuvěřitelného ticha, a tak jsem se rozlámaně dostala z patra do přízemí, kde kafe srkala už má druhá polovička. Při pohledu na mě v rámu dveří se rovnou natáhla pro druhý hrnek, který mi podala s tím největším smirkem na tváři, co dokázala vytvořit.
“Trochu jsem ti to kafe vylepšila,” zašpitala a párkrát pokývala k horké tekutině, kterou od mých rukou dělil starý porcelán. A taky že vylepšila. Asi tak třemi štamprlemi whiskey. Při mém zakuckání se začala hlasitě smát, dokud jsem jí dlaní nezacpala ústa, protože probudí naše malé satany.

Bezmyšlenkovitě jsem bodala tužkou do bločku, když jsem čekala na příjmu fyzioterapie a nepřestala ani po tom, co mi moje nadřízená řekla, že to může lidi odstrašovat.
Na oběd chodím poslední dobou s Aaronem, lékouzelníkem na infekčním oddělení, nebo také známý jako manžel Katie (pamatuji si, jak Katie byla ještě malý pulec od Mrzimoru a teď… teď je vdaná. Kam ten čas jen utíká?) a Alem, experimentálním lektvarologem, jinak známý jako můj bratranec ze čtvrtého kolene (který se zase uhání raději za tituly než za svatbou). Přijde mi, že tihle dva jsou poslední normální pracovníci tohoto institutu, se kterými můžu otevřeně mluvit o všem, tedy až na děti, jelikož mi po pár větách nabídnou hlídání, které většinou (většinou chci) odmítnu. Kdyby ti dva věděli, jaký vliv na moje potomky mají. Ale na druhou stranu jsem už dlouho neslyšela “Mami? Povíš nám o Pasteurovi jako strejda Aaron/o Flamelovi jako strejda Al?” a také jsem dlouho neviděla jejich cestující vláček, kdy dokola vykřikovali “Lektvar je vnímán jako míchaný nápoj…”
Brrr.

Pracovní týden se pomalu přehoupl v sobotu a já vyklízela krb od popela, zatímco Marry venku štípala dříví, jako blázen jen v nějakém lehkém svetříku a košili. Na popud si alespoň sebrala čepici, ale ani to ji neuchránilo od toho aby nechytla velice ošklivou rýmu. Sice nejsem žádný Aaron z infekčního, ale určitě to nebylo něco, z čeho bych ji nemohla dostat. Tedy pokud by vůbec ona chtěla. Každou chvíli jsem slyšela, jak se snaží plížit po schodech a souká se do bundy, aby utekla na trénink. Náhle mne posedl jakýsi duch mé první mentorky, Sayaky, vytáhla jsem naběračku z hrnce s polévkou, která pobublávala na sporáku, a rázovala si to do síně, kde se už Marry pokoušela nasoukat do bot.
Je někdy vlastně dost k popukání, že může být sebevětší svalovec, ale rýma ji natolik dostane do kolen, že ji slabounký prcek jako já doslova odtáhne po schodech a hodí ji zpět do peřin. A výhružka? Že jí přepepřím polévku. Triumfálně jsem odešla a zahlídáčkovala podlahu před dveřmi ložnice. Dala jsem si velice záležet aby to viděla, ohlédla se, abych se ujistila a šla zpět do kuchyně.

A zrovna jako na zavolanou přišla Katie, aby si vyzvedla naše děti, protože jim slíbila zimní zoo. Venku začalo zase sněžit a já v náhlé tichosti doprovázené cinkáním naběračky o hrnec hleděla z okna a pozorovala malé vločky, které se na okno lepí. Marry jsem pak pomohla přenést do obýváku, kde jsem ji zabalila do mých chlupatých dek a podala ji misku polévky. Zapálila jsem krb a sedla si k ní, aby se mohla v leže o něco opírat, zatímco jsem jí hýčkala a probírala prsty vlasy.

Jasně, život občas stojí za obrovský pytel, ale pak jsou tu momenty jako je tento, kdy si vlastně uvědomuju, že to všechno za to stojí. Má drahá láska mého života mi usínala na kolenou a já se nemohla ubránit úsměvům. Nacházím se ve fázi života, kdy mi vlastně vůbec nic nechybí a jsem jen maximálně šťastná.
Vločky zasypávaly okna, v krbu praskala naštípaná kolena a… a Marry chrápala.

Cabhrú

Dialann,

Sedím při malém světle ve 4 ráno u stolu a píšu do tebe. Jsem vyděšená k smrti, jelikož se mi noční můry nezdají tak často. Vlastně skoro vůbec, jelikož po pár chvilkách po probuzení si na ně už ani nevzpomenu. Ale tohle bylo neskutečně živý. Možná proto, že jsem to doopravdy prožila.
Pohladila jsem si zrůžovělé stopy po okovech na zápěstí.

Drahý deníčku. Je mi 30 let.

Nemůžu si pomoci, ale občas se ztratím ve svých vlastních myšlenkách, hlavně když trávím čas zavřená doma. Po chvilkách mi děti strhnou pozornost a já si uvědomuji, že jsem se nehnutě dívala před sebe a prožívala znova a znova to, co jsem už dávno zapomněla, že se mi stalo. To, že se mi klepou prsty u rukou a špatně se mi hraje na housle několik let jsem brala jako fakt, který tu vždy byl a moc ho neřešila.
Vlasy mi přepadly přes obličej a já se snažila tak neskutečně moc kontrolovat, abych se nerozbrečela přímo před Cleone a Cormacem. Nechci, aby si mysleli, že jejich maminka je doopravdy někdo takhle slabý, protože ji i po těch letech pronásledují její démoni.
Pro můj vlastní klid si moje děti berou příbuzní na hlídání a já se nemusím bát, že změním jejich pohled na mne.

Všichni jsou vlastně neskutečně milí, že mi pomáhají s dětmi. Můj tchán je z nich hlavně nadšený a bere si je nejčastěji. Potom společně Al s Katie nebo i s Kate. Někdy je bere na procházky i sama Marry.
Poslední dobou docela zlobí a Cleo se začíná vybarvovat. Určitě si myslím, že ji jako matka zvládnu, ale koneckonců jsem nikdy před tím děti neměla a mladší sourozence taky nemám, abych mohla do budoucna tušit, co to všecko obnáší. Marry možná ví, ale Katie se vždycky zdála jako nehorázné zlatíčko, tak netuším.

Že já blbá nešla dřív za nějakým psycholékouzelníkem. Myslím profesionálním. Za školním jsem byla taky, ale odcházela jsem tuším s neuvěřitelným pocitem viny, že jsem ji vůbec s něčím takovým otravovala. Nepamatuju si, že by se na mne jedinkrát usmála. Byla jsem jen další školní pacient, který určitě v jejích očích procházel obyčejnou náctiletou depkou, který si všechno vymyslel. Určitě ale musela vědět, co se mi stalo. Psalo se o tom dokonce i v novinách, že mne s Artairem unesl profesor Grosse.

---

Proboha, proč jsem na to všechno zapomněla? Proč to všechno vyplavává na povrch po dlouhých sedmnácti letech? Proč se klepu, kdykoliv jsem sama, proč panikařím a chce se mi hystericky brečet na obranu a schovávám se v klubíčku v posteli?
Tak moc živě jsem zpět v tom podzemí, kde byla zima a já byla v provšivených hadrech, zatímco nade mnou stál člověk v černém rouchu a masce, který se mi smál a lil přede mnou vodu z hrnku. Seděla jsem v rohu se ztuhlýma rukama nad hlavou, které byly připevněny v okovech. Ostříhali mi vlasy, odebrali krev do odměrek a vykládali mému nevinnému já, jak mne… znesvětí.
Artair se mne snažil bránit, stejně tak i profesor Grosse, který byl doopravdy také jeden z unesených. Slovy ale nešlo zabránit tomu, abych byla demonstrativní kousek k tomu, co se stane, když se budeme vzpouzet.
Jedno crucio, druhé crucio, kouzlo, které mi dalo vidiny, že můj otec je mučen, že Artair je namletý na karbanátky, které nám cpali násilím do úst.
Klepala jsem se strachy, když mí přátelé byli připevněný v provazech a pod nimi hromada krve, kterou jsem měla… uklidit.
Snili jsem s nimi o Kubě a plážích, jak vykrademe banku, užijeme zbytek života, když jsme byli sami v tmavé místnosti s pytlem na hlavě. Občas nám zapomněli přivázat ruce zpět nad hlavu, a tak jsme se s volnými pouty na rukou drželi s Artem za ruce, zatímco se snažil klidnit mé nekontrolovatelné vzlyky, které se ozývaly po celém žaláři spolu s tichými zvuky kapiček vody.
Jistojistě jsem si myslela, že nikdy neuvidím zase své rodiče, neuvidím Marry ani Jenny, ani Hazel a Kalenu, nikoho z mé koleje či domova.
Loučila jsem se se svým životem a odmítala věřit, že nás někdo po třech nebo čtyřech dlouhých měsících zachrání.

---

Ach, Marry, kdyby jsi jen věděla, jak rozbitého člověka jsi si vzala a udělala z něj matku tvých dětí. Vzpomínky mne koušou do pat. Nevím vůbec co dělat a rozhodně nemám sílu o tom najednou mluvit. Nedokážu ti vše povyprávět, aniž by mne nepronásledoval pocit viny, že si za to vše vlastně můžu sama. Nedokážu ti nic říct, protože se chci tvářit silně, ale doopravdy jsem neskutečně malý človíček, který se chce schovat v náručí své vlastní maminky, která by mne hladila po vlasech a mile ke mě promlouvala.
Nechci s tím otravovat své známé a příbuzné.
Potřebuju někoho, kdo mne nezná.

Potřebuju pomoc.

Bhí mé i ngrá

Dialann,

Píšu do tebe jeden jarní podvečer, kdy sedím zachumlaná na gauči v našem domě. Před dvěma lety jsme se přestěhovali do Irska do jednoho venkovního domu se zahrádkou mezi stromy. Je tu věčný klid. Někdy až moc velký klid.

Dětem budou za měsíc tři roky a už přemýšlím nad tím, jaké dorty jim letos upeču. Rostou jako z vody a na malé děti jsou až neuvěřitelně klidní. Někdy tak moc, že si myslím, že je s nimi něco špatně. Spolu s tím si říkám, jestli jsem vůbec dobrá matka, jestli na nich poznám, že je něco špatně a jestli to nemám nějak řešit. Jestli nemám řešit i sebe. Pak se ale na mě podívají s tím nejzářivějším úsměvem a všechny trable se rozplynou jako pára nad šálkem čaje.

Sama jsem nedávno oslavila své dvacáté osmé narozeniny spolu s rodinkou. Poprvé v našem pravém domově. A jako narozeninový dárek? Marry se na mě zazubila, vzala děti za ručičky a řekla mi, že k narozeninám si bere oba na starost a já si můžu hodit nohy na stůl.
Marry neměla nejmenší tušení, co ji bude čekat samotnou s dětmi. Tvářila se tak pyšně a lišácky. A já už se nemohla dočkat toho, jak to s nimi dopadne.

Rozhodla jsem se až moc rychle nad tím, co naložím se svým děti-free časem, a hned se jala balit si kufr. Po letech jsem chtěla navštívit Carnlough, vesnici, ve které jsem vyrůstala a vesnici, která byla zaplavena a zničena před dvěma lety v rámci několika katastrof. Trochu jsem se bála, ale zároveň jsem byla neskutečně nedočkavá.
Po dohodě s mojí ženou jsem se nepozorovaně vytratila toho slunečného rána, když sebrala naše děti na procházku, abych je nemusela vidět plakat, že si jedu sama na dovolenou. To… to zní vlastně dost sobecky.

Tentokrát ta cesta do mého domova dětství byla jiná, jelikož sama už v Irsku bydlím, tudíž jsem s kufrem naskočila na vlak a zasněně se dívala z okna na mizející zelené stromy a cestující průhledné potoky za stálého dunivého zvuku jedoucí lokomotivy.
I přes to, že jsem si na cestu vzala knihu, abych se nenudila, tak jsem si na ni ani nevzpomněla a celou cestu jsem si prohlížela krajinu.
Jako by mě probrali ze spánku, když jsem uslyšela hlášení, že jsme dojeli. Rychle jsem popadla kufr a vyhopkala z vagonu na nádraží. Nebylo mi ani tolik líto, že Carnlough nemá nádraží přímo ve vesničce, ale o kus cesty dál v městečku Ballymena. A jelikož jsem celou tu dobu jen seděla, tak jsem si spolu s kufrem pořádně protáhla nohy kratší procházkou lesem. Vzduch byl provoněný mořskou solí a z dálky bylo čím dál víc slyšet šum vln.
Byla jsem doma.

Carnlough… vypadal jako nový. Doslova. Krámky podél cesty u břehu byly zrenovované a vesnička prosperovala celou svojí velikostí. Stále byly vidět renovace a opravy, které se ještě nestihly dodělat, ale jinak to tam vypadalo docela stejně jako když jsem takhle s kufrem přijela čerstvě ze školy za rodiči každé léto. Neskutečně jsem se těšila na všechny, co tu znovu potkám. A taky netrvalo dlouho, než jsem narazila na jednoho z mých nejvěrnějších přátel.

Pamatuji si, jak jsem do něj jako malá holka byla bázlivě zamilovaná, jelikož byl starší, věnoval mi hromadu pozornosti a dával mi dost často najevo, že jsem v jeho životě důležitou figurou. Ale já byla vždycky stydlivá, a tak jsem k němu jen užasle vzhlížela kdykoliv jeho pohled o mě zavadil. A dával vždy ta nejhřejivější objetí
Ale proti Marry je nic.
Seděli jsme takhle jenom na pláži a měli nohy u klidného moře, které nám sem tam omylo paty. Obloha byla už oranžová a městečko za našimi zády se už pomalu chystalo spát. Opírala jsem se zády o svůj kufr.
Vyprávěli jsme si o našich životech, o našich dětech, o svých manželkách. Z jiného pohledu to vypadá jako nádherné povídání se starým přítelem, ale doopravdy to bylo… neskutečně smutné.
Před více jak deseti lety jsem spolu s Padraigem založila skupinu Croí Glasa ještě dávno před tím, než jsem začala pracovat v nemocnici. Přizvali jsme do toho pár přátel a jezdili po Irsku hrát v pubech na hudební nástroje klasické irské písničky. Dříve byl můj obrovský sen být plně hudebnicí. To jsme ani jeden ještě nepomysleli na to, že se naše cesty tak moc rozejdou. Ani jeden z nás neměl děti, ani nebyl zasnoubený. Měli jsme oba jen housle a hromadu času.
Z našeho povídání nás vyrušil dětský hlásek tak pětiletého klučiny.
„Máma říká, že jde domu a brzy bude večeře,“, vybreptl, když jsme se na něj oba ohlédli. Měl bloňdaté vlasy pod uši a viděla jsem v něm tolik mého starého přítele. Zvedla jsem víc pohled a viděla u cesty stát Padraigovu ženu jménem Meabh s proutěným košíkem, která na mě upírala obezřetný zrak. Pomalu jsme vstali a hned na to jsem byla obdarována znovu tím hřejivým objetím, které si tolik pamatuji. Nohy mě studily, když jsme tak chvíli stáli bosky v tom pevném sevření a mokré paty mi ofukoval větřík. Ani jsem netušila, že mi bude tak moc chybět. Vzdálil se a popoběhl s klučinou ruku v ruce za blonďatou paní. Cítila jsem, jak mi zapadající slunce pálilo do zad a mé dlouhé lokny mi na chvíli zakryly výhled pod náporem větru. Akorát v perfektní čas, aby zakryl mé skleněné oči.

Trmácela jsem se dál s kufrem v rukou po pláži podél vesničky s papírkem v ruce, na kterém byla napsaná adresa. Aoife, má nejstarší přítelkyně se po letech ani katastrofách nerozhodla přestěhovat a věrně tu bydlí dál v domku po jejích rodičích. Je to taková energická kopa radosti už od mala. A že se nezměnila mi potvrdil její pevný stisk na prahu dveří, kdy skoro skákala radostí ke stropu. Nikdy nemůžu ubránit jejímu nakažlivému úsměvu a tomu štěstí, co z ní vyzařuje.
Mnohdy k tomu chování nemá ani důvod… až asi na dnešek.
Ani jsem se neposadila a už jsem měla v rukou malinový mascarpone dortík se kterým doslova vyběhla z kuchyně. K mému překvapení ji následoval William, Marry bratranec. Nějak jsem tušila, že spolu randí, ale nikdy jsem netušila, že až tak seriózně. A dokonce tak dlouho. Tak dlouho, že mi k očím vrazila ruku s lesknoucím prstýnkem. Nezdravě moc jsem se zakuckala čajem.
Noc jsem nakonec strávila u nich na gauči, jelikož jsme až do ranních hodin probírali barvy na svatbu, její šaty, které květiny tam chce. Zároveň jsem vtipkovala o tom, jak ona sama na mé svatbě stála s prstýnky v rukou jako kůl v zemi a nereagovala na vyzvání, aby nám je podala.
Na naší svatbě se s Williamem poznala, dle jejích slov protančili celou noc a od té doby si dopisovali.
William sám vedle ní seděl a culil se jako sluníčko. Pak jsem usnula vyčerpáním na Aoife rameni a probrala se přikrytá dekou.

Plán na další den jsem asi vůbec nepromýšlela. Ale i přesto jsem věděla, co ten den dělat chci. Tedy spíše co chci dělat na večer.
U Aoife jsem zůstala až do oběda, vzala si boty a prošla jsem si okolí Carnlough. Bylo neobyčejné teplo na to, že by tu měl být spíš sníh na té zelené planině. Takhle vysoko na severu by měla být obrovská kosa, ale asi se ve mně probouzí pomalu ta zapomenutá irská krev, která mi ji pomáhá odolávat.  
Neskutečně se mi tady po tom stýská. Ta sůl ve vzduchu, ti lidi, dům mých rodičů. Stýská se mi po tom dětství, které jsem tu prožila. Ale všechny mé pocity jsou o dost větší, než které jdou popsat slovy do jednoho zápisu do deníku.

Znovu se pomalu stmívalo a já se courala k místnímu pubu, ze kterého hrála veselá hudba a znělo radostné pozpěvování. Malý ptáček (Aoife) mi pošeptal, že tu Padraig každý pátek hraje na své poděděné housle po dědečkovi, a tak pokračuje v jeho tradici. Chvěla jsem se nedočkavostí a lehčím studem, že mě uvidí dva dny po sobě, když jsme se už rozloučili včera. Pomalu jsem otevřela dveře, které neskutečně hlasitě zaskřípaly a koukla po okolí. Zachytila jsem pohled Padraiga, který pomalu zvedl smyčec od houslí a nevěřícně na mě koukal. A zbytek osazenstva jeho pohled následoval přímo na mě.
Proboha ne, pomyslela jsem si. V té sekundě jsem se asi milionkrát propadla do země a litovala se u všech bohů, že jsem sem vůbec vlezla.
„Emily! Pamatujete si malou Emily, ne?“, vyhrkl znenadání nadšeně Padraig a prodral se ke mně až ke dveřím. Ozvalo se tiché souhlasné zabrumlání, když mě vzal za ruku a jal se mě táhnout k malému provizornímu podiu. Cestou jsem se mu marně snažila vyvlíknout, protože jsem se furt koupala v řece svého studu.
„No jasně, to je ta Harrisonovic holka“, zaslechla jsem a s tím nejtrapnějším úsměvem jsem zamávala kolem a přihrbila se tak moc, abych si obličej schovala mezi lokny vlasů. Padraig nechápal, že tu nejsou pro to, aby vzpomínali na nějaké bývalé obyvatele, ale aby poslouchali hudbu, když pijí a radují se. Bohužel tahle chápavá společenská stránka mu scházela a já se už připravovala společensky trpět.
Vyšli jsme ten jeden minischůdek na podium, pustil moji ruku a podal mi své housle, zatímco se sehnul pro své náhradní. Chtěla jsem si tu původně jen sednout a nepozorovaně si užívat svůj poslední den dovolené při poslechu jeho hraní.

Jen na ten moment vzpomínám, tak se cítím trapně.

Zamával smyčcem nad hlavou a koukl ke všem, zatímco jsem tam stála jako tehdy Aoife na té mojí svatbě, vystrašená jako myška.
„And it’s no, nay, never,“, zvolal zpěvně do ticha bez hudby a po chvilce se ozvala čtyři zadunění způsobená bouchnutím rukou do stolů perfektně do rytmu, jako by to měli nacvičené.
„No, nay never no more!“
Vyskočil mi knedlík do krku. Proboha, to bude můj konec, pomyslela jsem si. Na housle jsem nesáhla pár let.
„Will I play the wild rover,
No never no more.“

Samozřejmě jsem písničku znala. Byla bych asi vyhoštěna ze země, pokud ne.
A on začal hrát. Ale já ne. Byla jsem tam pořád jako přikovaná a pozorovala ten lid, který začal zpívat s ním. Litovala jsem všech kroků, který jsem učinila cestou sem, do tohoto pubu, k tomuhle podiu. Asi i ty, které jsem učinila cestou na vlak sem.
Ucítila jsem rejpnutí loktem do mého a s trochou paniky jsem rychle položila smyčec na housle a začala tak hrát tu pečlivě naučenou písničku. A vlastně to nebylo tak špatné. I když jsem zmrvila nějaké noty, tak jsem slyšela radostný smích ze zpěvu, zpěv samotný, a hlavně ten vodící od Padraiga vedle sebe, který to až nezvykle moc prožíval. Nakonec jsem se i uvolnila a hrála i pro svoji radost. Na tu chvíli jsem zapomněla, že mám doma slavnou manželku a dvě malé děti. Dnešní večer jsem byla jen malá Emily, která náctiletá hrála s Padraigem po pubech v okolí a snila o tom, že se stane slavnou houslistkou a zpěvačkou folkových písní se svojí skupinou.

A tak pokračoval zbytek večera, kdy jsme hráli jako tehdy pro hromadu lidí a culili se na sebe, když jsme spolu hráli sóla na houslích.

„Her eyes they shone like diamonds
I thought her the queen of the land,“ znělo hospůdkou synchronizovaně. Už jsem ani nepřemýšlela nad hmaty a automaticky jako nastavený robot jsem je mačkala a hrála tak, jak jsem si pamatovala. A nakonec jsem to byla já, kdo byl nejsmutnější, když se zavíralo a my museli s hraním končit.
„Pozdravuj Marry,“ usmál se na mě a pobral si věci.
A také jsem ji od něj pozdravila, když jsem dorazila zase domů. Lehce hlesla, abych věděla, že mě slyšela. Chvíli jsem na ni visela pohledem, když mezitím opravovala koště, které jsem ji tehdy dala na Vánoce.

Byl jarní podvečer a já seděla zachumlaná v dece na gauči v našem domě a věnovala se pletení lehkých svetříků.

„And her hair hung over her shoulders
Tied up with a black velvet band.“

Mo bhaile

Můj drahý dialann,

Před nedávnem jsem oslavila své dvacáté sedmé narozeniny. Poprvé s mojí vlastní velkou malou rodinkou, s mojí ženou po boku, mými dětmi v rukou a vzdálenými příbuznými jsem sfoukla svíčky na dortu, který je každým rokem větší. Tehdá jsem se naučila péct. Začínala jsem ovocnými podzimními dorty. Marry si je moc oblíbila, a tak je s radostí peču dál.
Vlastně to bylo po opravdu dlouhé době, co na mých narozeninách byla i moje vlastní matka a otec… ale k tomu se dostanu později.

Školní rok začínal asi docela dost pěkně. Už jsem si dávno zvykla, že na vlak sama nebudu chodit a nebudu mávat z okna tetičce Elizabeth, která emocionálně mávala kapesníčkem. Teď už jen čekám na to, kdy tím kapesníčkem budu mávat svým vlastním dětem, Cormacovi a Cleone. Jsou pořád tak malincí, ale za chvíli budu péct dort pro ně; za pár měsíců jim bude rok. Ale rostou jak z vody.
Marry mi občas říká, že začínají vypadat trochu jako já. Nějak ale tuším, že povahu získají po ní, když se okolo nich tolik motá. Nikdy jsem ji neviděla až tak moc starostlivou, ani v mé samostatné blízkosti. Naše děti ji ale velice přirostli k srdci a to mne velice pozitivně očarovalo.

Září možná začalo hezky, ale jak měsíce ubíhaly, tak mne to začalo velice rychle přesvědčovat o opaku. Asi bych to rychleji vypozorovala v práci, ale ještě jsem měla tou dobou mateřskou dovolenou. Informacemi mne hlavně zásoboval Denní Věštec. Každý kouzelník nebo čarodějnice musí vědět, že tyhle noviny jsou hlavně bulvár, ale nevím, co bych si bez nich počala. Skoro jsem vylétla z kůže, když jsem se dozvěděla, že Prasinky čekala velká katastrofa; to počasí je úplně srovnalo se zemí. Začala jsem přehodnocovat všechna svá životní rozhodnutí, aneb proč jsem se nakonec nestala lékouzelnicí. Mohla bych tolik pomoci, ale místo toho lítám po nemocnici s hromadou poštovních obálek, papírů a psaní. Ale teď jsem seděla doma s kočárkem vedle gauče a se strachem četla noviny s pohyblivými fotkami neschopna jakkoliv pomoci.

Nevím, co bych bez Marry dělala. Kdykoliv jsem byla nejistá, přehodnocovala svá rozhodnutí, byla tu pro mne, utěšila mne a přesvědčila, že nejsem na špatné cestě.
V to mne hlavně ujistila, když nás přišla navštívit Hazel. Viděla jsem její sovu po tak velké době, že jsem ji skoro nepoznala. Stejně tak i ji. Vypadala tak jinak, ale přesto stejně. Její paranoia ale zůstala.
Byla chvíli udivená, když viděla moje dvě děti. Asi čekala jen jedno. Téma dětí ji ale tolik nenadchlo, pokud to mám soudit dle její reakce. Dle očekávání jsme se zeptaly i jí, jestli někdy plánuje děti. Její odpověď jsem ale zase tolik nečekala. Začala mluvit o tom, jak se pořád nechytili a nedali před soud naši únosci, tehdy v mém třetím ročníku. Pro mne je to tak neuvěřitelně citlivé téma, že jej ani s moji drahou neprobírám. Jizvy jsem si začala léčit moc pozdě, zůstanou mi asi navždy. Začaly se mi hrnout slzy do očí, zatímco jsem ji nehnutě pozorovala, jak se rozvášňuje o tom jak nechce, aby toto potkalo její děti. A proto je nikdy nechce mít. Drtila jsem Marry ruku, zatímco jsem v hlavě prožívala znova ten horror. A Hazel se ne a ne zastavit. Zaslepeně toto vyprávěla před matkou, která má vedle sebe kočárek s nevinnými dětmi, které mají její krev. Ještě do toho někam zamíchala Artaira. Kdybych neměla Marry ruku ve své, tak ani nezaregistruju, že o něm začala mluvit.
Přes stoický výraz a slzy jsem ji viděla odcházet s Marry za jejími zády. A zbytek večera strávila v náručí své ženy, která mne hladila po vlasech a klidnými slovy ujišťovala, že nedovolí, aby se mi něco špatného znovu stalo.

Na Vánoce jsem se rozhodla našim blízkým uplést svetry. Napočítala jsem jich tak osm a ručně jsem pletla asi jen tři. Velice rychle jsem ztratila nervy, když mi jeden trval uplést skoro týden a zbytek jsem vesele pletla kouzelnými jehlicemi, zatímco jsem pekla vánoční cukroví, které Marry do týdne zhltla.
Velice brzy nám (Marry) přišel dopis s informacemi o neziskové charitě Eleos. Někdy ani nevnímám, že Marry je slavná. Prostě jen vidím svoji obyčejně neobyčejnou lepší polovičku… která odráží neposedné míče a sklidí za to vřavu a potlesk.
Rozhodly jsme se, že jim trochu přispějeme a přidáme jim něco do aukce, která se měla konat na Silvestr. Marry první volba bylo koště. Říkala jsem si, že to se určitě vydá za nemalé drobáky a koneckonců minulé Vánoce dostala úplně nové a na zakázku vyrobené.
Při čtení novin, které chodí čím dál pravidelněji, jsem se rozhodla přispět i něco mého na aukci. Mám měla jsem troje housle. Největší citovou vazbu jsem měla překvapivě na svoje první velké housle, které jsem si přinesla tehdy na hrad. Byly už skoro nepouživatelné, ale nic co by nespravilo jednoduché kouzlo. Vyzdobila jsem mu hezky futrál, dala nové žíně na smyčec a bylo hotovo.

Od května jsem měla docela veliký problém zhubnout po dvou dětech najednou. Proto jsem měla i problém najít nějaké šaty, které mi budou dobře padnout. Někdy si říkám, jak nejsem tak chytrá a nepoužila zvětšovací kouzlo hned. To mi řekla až po chvíli Marry, která moji frustraci pobaveně pozorovala z postele. Nechtěla jsem přece na takové slavnosti vypadat jako hroch a větší šaty vše schovaly.
Netradičně se na Silvestr letos netančilo, i když nějaká hudba do pozadí aukce byla. Seděli jsme s Chiavaelli dvoučlenným klanem u jednoho stolu a nadšeně pozorovaly vyvolávající ceny na naše drahé předměty. Teda drahé… moje housle se na první dobrou daly na 4 galeony. Ale očividně je dražší na vzpomínkách, jelikož se prodaly za více než Marryino koště. Nakonec je získal Gian, který se o ně pral s Rose. Přidávali víc a víc galeonů… neskutečné.
Večer se ale neblížil ke konci. Po ohňostroji jsme zašly zpět do stanu, posadily se ke stolu a dál vychutnávaly naše šampaňské. Trochu jsme rozebíraly toho, kdo asi vyhrál to koště, jelikož jsme to nijak moc nepostřehly. Tedy nevěděly jsme to do doby, než si k nám přisedla paní Alashama Mang, kterou si nepamatuju vůbec ze svých školních let, ale nějak povědomá mi přec byla. Marry z ní byla úplně hotová; cestou domu mi o ní vyprávěla snad úplně všechno. Já ji znala snad jen dle příjmení a to ještě hodně vzdáleně. To ale nebyl Alův případ, kterému spadla čelist jen co je Marry představila. Trochu jsme ho násilím posadily k našemu stolu. Ani se moc nemusel zapojovat do konverzace. Furt jen drmolil jak skoro božsky uctívá její přínos lektvarologii a celkově se ho paní Mang dobře chytala. Marry se tvářila triumfálně. Doufám, že si s paní Mang někdy v budoucnu více popovídám. Působí na mne dost přívětivě, i přes ty sklenice alkoholu, co nám objednávala.

Jak už jsem psala, tak Anglii celkově sužují různé katastrofy, nejvíce tedy spojené s počasím, jak tak pozoruji. S Marry jsme byly zrovna na návštěvě mého tchána, Marryina otce, i s dětmi, když se samo od sebe zaplo rádio a informovalo o tsunami, které má zasáhnout severoirské pobřeží. Četla jsem o tom v novinách, ale nečekala jsem tu tragédii zrovna tady a teď. Vyplašeně jsem vychrlila, že tam mám pořád určitě rodinu. Moje matka je opravdu tvrdohlavá a můj táta je občas loutka, určitě jsem věděla, že tam zůstanou a nehnou se, jelikož moje mamka v takové věci hned nevěří. A taky jsem měla pravdu.
Děti jsem přenechala Marry a poprosila Anthonyho, aby šel se mnou, jelikož jsem se nestihla doučit pokročilé přemisťování a nevím jak jinak od tama mé rodiče dostat. Bez váhání souhlasil. Popsala jsem mu do detailu obývák našeho domu v Carnlough, rychle líbla Marry na tvář a zmizela. Objevila jsem se však v jejich obýváku sama, tedy bez Anthonyho. Moje matka skoro upustila šálek a otci spadly brýle na čtení z nosu. Začala jsem chrlit otázky ohledně toho, proč se ještě nesebrali a nezmizeli. Moje mamka začala povídat nesmysly, že je to jen výmysl na zastrašení a že zůstane v domě, kde žije. Snažila jsem se dostat trochu rozumu do otce, ale zdálo se mi jakoby se jí bál. Matka mezitím přešla k jeho křeslu a rukou se o něj opřela, jakoby chtěla na své rozhodnutí položit větší váhu. Ozvalo se prásknutí a za nimi se objevil Anthony. Rodiče se nestihli ani ohlédnout, Anthony je chytl za ramena a zase zmizel. Spadl mi kámen ze srdce.
Mimoděk jsem se ohlédla po své pravé ruce, kde bylo z obýváku okno do ulice. Viděla jsem Padraiga, který dobíhal svoji ženu. Na chvíli jsem si myslela, že se na mne podíval svými žlutými oči, ale v tu stejnou sekundu se dotkl své drahé a hned zmizel. Slyšela jsem v dálce zvuky nárazu silné vody do překážek. Myslela jsem, že se nestihnu přemístit včas, ale stačila jsem jen mrknout, abych stála zase před vyděšenou Marry, která seděla v křesle s našimi dětmi na klíně. Po levici byl Anthony, který na sebe nechal řvát Anne, moji matku. Můj otec se snažil neohrabaně sednout na zem.
Od té doby spí na gauči u mého tchána, dokud jim nenajdeme v Londýně pro ně nový byt, ve kterém mohou v klidu bydlet.

Strašně doufám, že se to vše brzy uklidní. Před nedávnem jsem se vrátila z mateřské do práce a tam vládne neskutečný zmatek. Nikdy na mne nečekalo tolik korespondence na stole, naši dopisní poslíčky nestíhali a někdy jsem sama běhala mezi odděleními. Vracím se takto po náročných dnech domů, kde na mne čeká horký čaj a hřejivá přítomnost mé rodiny.

Po tomhle všem vím hlavně jediné, a to je skutečnost, že se opravdu dlouho nepodívám do vesnice mého dětství.

Máithreacha

Ah… Dialann,

být matkou je jedna z těch těžších věcí v životě. Sice na to nejsem vůbec sama, mám svoji milovanou ženu a pár příbuzných, ale většinou si připadám, že je to hlavně moje úloha. Sice ti dva jsou andílci, skoro nebrečí, protože mají jeden druhého, ale někdy jsou dny (hlavně večery), kdy jsou k neuklidnění. Probdím s nimi celou noc, jen abych pak vzbudila Marry do práce a sama si šla lehnout. Díky bohu za mateřskou dovolenou.
Jsou ještě tak malinkatí, že se je bojím brát ven na procházky. Raději je mám pořád na očích doma.
Odložila jsem hůlku a snažím se učit plést tradičně jehlicemi. Člověk by ani neřekl, jak rychle ten čas bude utíkat. Hlavně bych si měla nakoupit nové knihy, až mi dojdou klubíčka.

Někdy ale přivírám oči, když mne nějaké příbuzenstvo navštíví. Hlavně Al. Je to takový pomatený blbec. Sice jsem matka až teď, ale on byl asi první osoba, kterého jsem ovlivnila při jeho dospívání. A nechce se mi moc věřit, že jsem někde něco pokazila. Před lety byl takový jiný, ale teď… Myslím si jen, že mu v životě chyběla figura matky. Moje teta takovou úlohu dělat nedokázala, však se na ni podívej. Teď je s nějakým amantem ve Francii. Ptala jsem se ho, jestli je vše v pořádku, na což to z něj šlo jak z chlupaté deky. Zaonačil to chvíli na to, že je to teď jen jiné, když má konečně otce pryč z nemocnice. O tom jsem ti zapomněla říct. Šli jsme tam na jeho otce jak velká sebranka, Marry si na něj za zavřenými dveřmi chvíli pokřičela (doma to pak ode mne schytala) a asi to s ním hnulo.
Snažila jsem se ho uklidnit, že ne všichni mají šťastné dětství, moje matka sama ohrnuje nos, když mne vidí a tak podobně. Vypadlo z něj ale něco, co jsem opravdu v tu chvíli nečekala. Něco ve smyslu, že svoje špatné dětství schazuji na ten svůj únos a… a to cruciatus, co na mne kouzlili ve třeťáku. Vzala jsem ho za paži, odvedla jsem ho na chodbu, pomalu zavřela dveře, abych neprobudila děti, otočila se k němu. A vrazila mu facku.
“Nevím, co se ti proboha honí v hlavě, ale hodně rychle se vzpamatuj a přemýšlej nad tím, co to proboha děláš.”
Celou tu dobu, co jsem do něj hučela, měl natočenou hlavu tam, kam ho otočila moje ruka. Ani sebou nehnul. Pak se sám omluvil z mé přítomnosti a odešel. Dala jsem si ruku pod studenou vodu.
Další den přišel znova. Na prahu dveří se mi omlouval, snad to i myslel vážně. Pustila jsem ho dovnitř pod záminkou, že mi všechno vyklopí. Sedli jsme si ke stolu v kuchyni a pomalu začal povídat. A povídal dál, až se mi ho trochu zželelo. Je to koneckonců jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměla a já ho mám i přesto vše ráda. Ale nevím, jestli jedna výchovná facka něco udělala.
Večer jsem všechno řekla Marry, která ho označila jako “Pěkné kvítko”, zavrtěla hlavou a šla spát. Asi ho seznámím s mojí matkou. To bude koukat.

Cleo a Corm jsou sice pořád prckové, ale i tak se mi zdá, že za tu dobu hodně vyrostli. S Marry jsem se domluvila, že už jsou dost velicí, abysme je mohly vzít kolem našich rodin. Bylo mi trochu líto, že nemám tak velikou rodinu jako má Marry, aby poznala i více mne a můj rodokmen, ale s tím už nic nenadělám.
Navštívily jsme jejího otce, kterého nadšení nemohu ani popsat. Poté jsme jeli k našim. Bála jsem se. Posledně na mne matka něco křičela, když jsem ji oznámila, že budu s Marry čekat rodinu. Jela jsem tam ale kvůli tátovi, který byl vždy na mé straně. A taky byl doteď. Anne, moje matka raději nic neříkala, pozorovala nás od kuchyně se založenýma rukama na hrudi. Táta se skoro radostí rozbrečel. Šel pak se slzami domlouvat mé matce, aby se taky podívala na vnoučata. Koneckonců je to i její rodina. Marry vypadala, že na můj povel po Anne klidně skočí, když se mi něco nebude líbit. A tak mamka došla až ke mne a vyžádala si Cormaca, který dle jejích slov vypadá víc jako já. Trochu mne píchlo u srdce.
Pak jsme se všichni 4 vydali na cestu k Marry prarodičům do St. Ives, kde jsem sama s Marry v minulosti už byla. Nikdy bych ale v té době neřekla, že se vrátím se dvěma uzlíčky v náručích a že jsou naši. Její prarodiče mám moc ráda, měla bych je s Marry navštěvovat o dost častěji. Moje nová zábava byla pozorovat za jak dlouho se naše příbuzenstvo rozbrečí a musí posadit, když vidí naše děti. Proto mi bylo chvíli líto, že ani nevím, kde moje tetička teď bydlí, abychom se přišli ukázat. Napsala jsem jí dopis s malou karikaturou nás čtyř a poslala jsem s dopisem Ailis.
Poslední návštěva byla ve Spriceall (napsala jsem to správně?), kde bydlí druhý prarodiče mé ženy. Nikdy v životě jsem je neviděla. Pravděpodobně proto byl malý šok, že přijela Marry, která je vdaná a má dvě děti. Její děda byl tak nadšený, že mne hned vyvedl s úsměvem ven a provedl po jejich farmě.Dřepla jsem si s malým Cormacem, zatímco si ho očuchávala fenka Asman. Corm je ještě strašně malinký a jediné na co se zmohl je, že jí mačkal uši. Marry mezitím zaměstnávala Cleo s kocourem Nikem a nakonec jsme jim pomohli si pohladit hřebce Galdana. Kůň zafrněl a naše děti ukázaly své úsměvy.
Dorazily jsme zpět domů, já nesla obě děti a Marry náš kufr. Chvíli jsem venku stála a koukala na naše bytové patro. Už jsme velká rodina. Moje rodina.
Vevnitř jsem Marry navrhla, jestli nebude dobrý nápad se přestěhovat, začít náš život někde jinde, než je Londýn. Chvíli nevěděla co říct, ale když jsem ji shrnula vše, co tu chybí a co mne tu chybí, souhlasila.

Všechno je jiné a jak jsem říkala, vše se seběhlo tak rychle, že se jen stíhám ohlédnout na mé dětství, které mi už mizí z dohledu. Je mi 26 let a pořád si připadám, že jsem do všeho šla po hlavě. Ale lituji toho? Samozřejmě ne. Jsem šťastnější než kdy dřív a nemůžu se dočkat, kam nás život zase zavede. Malá velká šťastná rodina.

Páistí

Dialann,

nestíhám si všímat toho všeho, co se kolem mne děje. Občas si připadám jako divák ve svém vlastním životě. Dívám se za očima na vše, co dělám. Zároveň mi přijde tak neskutečně nereálné, jak se všechno odehrává.
Máma nade mnou skoro zlomila hůl, když jsem ji navštívila a oznámila, že chci děti.
Jak že je chci udělat? Nevěděla jsem. Hlavně když to ona se mne dřív snažila přesvědčit, že kluky nese čáp a vrána holky.
Táta byl naopak nadšený. Je to takový ten rodinný typ, který by si nic takového nenechal ujít.
Zbytek prázdnin minulého roku jsem se tahala s Aoife po pláži v Carnlough. S ní se znám úplně celý život a mohla jsem jí říct cokoliv. Byla u vytržení. Házely jsme spolu kamínky do moře a jako malé holky utíkaly po pláži sem a tam, zatímco jsme se smály. Jak moc mi to chybělo. Teď místo dětí jsme tam jako dvě dospělé ženské děsily zbytek obyvatelstva.
Při západu slunce jsme seděly v písku a probíraly všechno možné. Hlavně si pořád chtěla prohlížet můj prstýnek. Nebylo tajemství, že i ona se chce posunout dál.

Už tak jsem nad tím vším moc uvažovala. Nejlépe doma v Londýně s nohama na stole, zapáleným krbem a hrnkem čaje v rukou. Přišlo mi to tak nereálné, abych nad něčím takovém přemýšlela. I když jsem měla skoro ze všech stran podporu, tak mne furt něco drželo a já nemohla přijít na to, co to mohlo být.
Bála jsem se? Ano.
Něco takového je opravdu velký krok vpřed. Co kdybych mu neposkytla takový domov jaký by si zasloužil? Zasloužím si vůbec já něco takového jako moje vlastní dítě? Jsem na to dostatečně vyspělá? Je mi 25 let…

Ležely jsme takhle s Marry v posteli. Obě jsme koukaly na strop a viditelně přemýšlely a uvažovaly. Nechtěla jsem adoptovat. Jedno adoptované dítě jsem už vychovávala a stačilo mi to. Musely jsme najít dárce, ale nikdo nám nepřišel vhodný.
Otočila hlavou ke mě a začala mi vyprávět o nějakým jejím kamarádovi, který by mohl být vhodným dárcem. Peter.

Všichni jsme na to šli přes Munga. Chtěla jsem na to ale být sama, a tak jsem si sama domluvila schůzku a došla tam aniž bych to Marry oznámila. Počítala s tím a chápala mne. Byla jsem vyděšená, úplně bez sebe.
Doma jsem to Marry vše řekla. Pokývala a obejmula mne. Teď stačilo jen čekat.
Nemohla jsem se v práci ani doma soustředit. Myšlenkami jsem lítala všude možně, jen ne teď a tady.
V těhle chvílích mi nejvíce pomohl Alastair. Měla jsem neuvěřitelné výkyvy nálad, pořád mi bylo do breku, nechápala se. Vařil mi čaje a rozmlouval se mnou. Myslím, že mne asi chápal, jelikož ani jednou se nezačal chovat ustaraně a hned nevyzvídal. Jen tam se mnou seděl a snažil se, abych byla myšlenkami jinde. Sám ale nevypadal moc šťastně. Tuším, že to nějak gradovalo s tou Jade. Jmenovala se Jade? Vím, že se jmenovala po nějakým kameni.

Netrvalo tolik dní, dokud mi nezačalo být špatně z vajíček natvrdo. Myslela jsem, že jsem je jen divně uvařila. Asi mi to došlo, když jsem si začala dávat šlehačku na pečené brambory.
Co to proboha chci sníst? Když ono to vypadá tak lákavě na chuťové buňky…
Přišla Marry a blbě na mne koukala. Rychle jsem to vysypala do koše. Později to stejně byla moje nejoblíbenější pochoutka na dalších cca 7 měsíců.

Jednoho dne jsem přišla dřív z práce s kýblem zmrzliny, vzala lžičku a skončila na pár hodin v kuchyni, dokud nepřišla moje žena a s další lžičkou se nepřipojila.
Nemohla jsem to v sobě dusit. Věřila jsem v to, že jsem těhotná. Musela jsem být. Marry se s úsměvem přitulila. Sama jsem jí ale řekla, že to nikomu nesmí říct. Dokud to tedy nebude jisté.
V listopadu, můj třetí měsíc, jsme šli na prohlídku do nemocnice. Bála jsem se, jak jinak. Neskutečně jsem se bála. Skoro bych přišla s notýskem, abych si zapisovala každou blbost, co nám náš doktor řekl. Jmenoval se Taylor Nicholson a bez něj bych byla asi úplně ztracená. Zasypaly jsme ho otázky a i tak nám na všechny dokázal odpovědět.
Pak přišel čas kontroly. Stoupla jsem si a on na mne zamířil hůlkou. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, se špička hůlky rozsvítila červeně. Myslela jsem že odpadnu. Umírám? Co se děje?
Snad hned nám řekl, že je to dobře, že červené světlo v tomto případě znamená, že je vše v pořádku. Myslela jsem, že si potřebuju sednout z tohoto šoku.
Poté zakouzlil přímo na mne a skoro hned se rozsvítilo zelené světýlko. Hah, tohle kouzlo si dokonce ještě pamatuju z ošetřovny.
Pan Nicholson nám po tom všem nabídl, abysme se podívali jak to vypadá uvnitř, že nás, mne a dítko, může vyfotit. Však ještě před tím nám ukázal, jak to vypadá celé na jejich porodním oddělení, kde budu rodit, kde budu spát, kde budou spát děti a tak obecně.
Lehla jsem si na lehátko a vyhrnula triko. Čekala jsem ledacos, ale ne takový přístroj který vytáhl, aby pořídil fotku. Fotka pak vyskočila jak z insta foťáku a dal nám ji do rukou. Viděla jsem jen něco jako mlhu, kterou jsem viděla tehdá na hodinách jasnovidectví v koulích.
Ukázala jsem na tečku a zeptala se co to je.
“Srdíčko”, řekl pan Nicholson. Ukázala jsem na druhou tečku.
“Také srdíčko”, dodal pan Nicholson.
“Aha… to bude mít dvě srdíčka?”, koukly jsme na něj zmateně
“Gratuluji, čekáte dvojčátka.”

Začal druhý trimestr. Nálada se mi zhoršila. Chutě taky. Celé okolí mne nenávidělo. Přijela jsem za matkou do Irska a oznámila jim, že budou prarodiče. Moje matka mne na místě vydědila. Otec si vzal kabát a šel se mnou ven, zatímco jsem brečela. Sám mi cestou po silnici říkal, že to jen Anne, moje matka potřebuje vstřebat a že to přijme. Jen jí to trochu potrvá.
Tetička naopak po tomhle oznámení zasadila novou kytku a napsala na květináč naše orientační datum, kdy se nám to mělo narodit. Spolu s tím nám oznámila, že se stěhuje do Francie za svoji dávnou láskou a že doufá, že si ji pamatuje. Nakonec přišel dopis, že potkala někoho na letišti a prý je to kus. Od tý doby mi přišel jen už pohled s Eiffelovou věží.

Spolu s tím se přidaly vánoce, které jsme tradičně slavili u rodiny Chiavaelli s jejich zrzků milujícím Nerem a novým členem rodiny Valentinou, která vypadá jako andílek.
“Očekávám, že ona bude stejný raubíř jako je Nero”, prohodil ledabyle Gian.
“Jo, my taky něco očekáváme,” uchechtne se Marry.
Kopla jsem jí pod stolem, cinkání příborů ustalo. Vzhlédla jsem a koukla na všechny. Adam a Gian koukali na mne. Tolik nadšení neprojevila ani moje máma za celý můj život.

Přehouplo se to na třetí trimestr. Al mi oznámil, že se stěhuje a spolu s tím si našel i práci. I tak mne od té doby pravidelně navštěvoval a nosil mi nákup.
Ty dny se táhly jako šnek. Myslela jsem, že se asi ani nikdy nedočkám toho, kdy půjdu naposledy na lůžko a odejdeme z nemocnice 4.
Přišla jsem tam pár dnů před tím, než jsem měla termín a ubytovala se u nich. Ani tak na sebe nenechali čekat. Asi byli nedočkaví. Přecházela jsem po pokoji, míchala u stolu karty, četla jsem si knihy, skoro si cvrnkla do kalhot když v rádiu zněly zvuky vody a vodopádů a obecně se snažila zabavit. Ale zábava přišla brzo a já popadla zvoneček. Přišel Nicholson, který vypadal jako nejklidnější člověk na světě, zatímco já přímo před ním začala neuvěřitelně panikařit.
Podepíral mne zatímco mne vedl na sál, dal mi věci na převlečení a řekl, že půjde sehnat moji manželku. Trochu jsem doufala, že ji uslyším dupat po chodbě jak běží, ale místo toho pomalu vkročila dovnitř v nemocničním. Sedla si k lůžku a chytla mne za ruku.
Má ještě tu ruku? Pamatuju, jak jsem jí z ní dělala sekanou.

Nevnímala jsem nic. Něco na mne promlouvala Marry, něco doktor. Koukala jsem na strop a snažila se vnímat jen to světlo co nade mnou bylo.
“Jde ti to skvěle.”
To se ti lehko řekne, když ani sama nevím co dělám. Křičím jakoby mne na nože brali. Trhám lůžko pod sebou.
Po nějaké době jsem slyšela řev. Ale ten už nebyl můj. Marry vstala a pustila moji ruku. V hlavě byla panika, chtěla jsem její ruku v mé po celou dobu.
Po chvilce jsem ji zase cítila a ona mi mačkala ruku.
“Ještě jednou.”

Snažila jsem se dívat na to světlo. Ale kolikrát jsem musela i zavřít oči a zaklonit hlavu. Podruhé to opravdu bylo hned. Teď už byla kakofonie dvou dětí. Zamžourala jsem na světlo, které mne celou dobu vedlo a přivřela oči, až jsem je úplně zavřela a zvuky celé nemocnice utichly. Bylo mi pěkně.
Trochu jsem cítila jak mne někdo rejpe do ramene, ale já to ignorovala. Nechtěla jsem, aby mne cokoliv rušilo a tak se mi zatemnilo.
Pak mnou ale projelo něco, co připomnělo mrznutí mozku, když moc rychle jím zmrzlinu a já otevřela oči. Nade mnou Marry a Taylor kteří si viditelně oddychli.

Odvedli mne na pokoj, kde jsem ještě chvíli s naší Cleone a Cormacem pobyli, pochovali si je a tiše spolu promlouvali. Byla jsem tak neuvěřitelně unavená, celé tělo mne bolelo. A hádám, že Marry její ruka taky.
Další den si pro mne Marry přišla a odešla se mnou i našimi přírůstky. I tak moje nejčastější místo pobytu je postel, kde s oba uzlíky trávím čas.

Nikdy bych nevěřila, že můj život nabere takových otáček. Nikdy bych nevěřila, že budu mít vlastní děti… Které jsou spolu s mojí manželkou důvod, proč se každý den usmívám.

Is breá liom an t-earrach

Můj nejdražší dialann,
je to znovu pár let, kdy jsem tě naposledy našla a začala do tebe psát. Jelikož můj život ubírá těch nejdivnějších směrů, tak se nestíhám dívat za sebe a nechávám tě někde v dálce svého dětství. Pamatuju, jak jsem na tebe nedala ve škole dopustit a musela tě mít všude sebou. Nechtěla jsem, aby tě kdokoliv nalezl a nedejbože začal v tobě číst. Teď? Teď je to asi i jedno. Všechno je to už dávná historie ničemu na tom nesejde.
Už mi je 24. Je to sedm let, když jsem vystudovala školu a začala žít sama za sebe. Samozřejmě jsem pořád měla tetu a již dost starého vzdáleného bratránka, který mne mohl hned ve škole zaměnit. Pořád si pamatuju jak vystrašený klučina to vlastně byl. Za celý pobyt u mé tety neprohodil jediné slovo. Až když jsme jen my dva vyšly za jednoho zasněženého dne ven spolu bruslit, tak jsem konečně mohla nahlédnout do světa v té jeho hlavě.
Už dávno jsem práci v lékárně u své mamky pověsila na hřebík. Vůbec mi ta dřina za to nestála. Po trochu větší hádce jsem se sebrala a do Irska nohou nepáchla. Opravdu si myslela, že když je to rodinný podnik, tak tam budu nadosmrti pracovat zadarmo. Pořád mne viděla jako malé dítě, které nepřežije bez hlídání.
Bylo mi líto mého táty. Viděla jsem, jak ho drtí, když se u nich ani neukážu. Došlo to tak daleko, že přicestoval až do Londýna za mnou. Dokonce jsem zjistila, že narozdíl od matky se kouzel doopravdy nevzdal.
Vyrazili jsme spolu na horkou čokoládu a on mi vyprávěl o tom, jaké měl mládí on a že doopravdy vždy nesnil o práci v knihovně. Chápu tu jeho potřebu pro klid, když má doma takovou furii jako je Anne, moje matka.
Našla jsem si práci u Munga. Sice to není úplně moje vysněné povolání, ale i tak dělám něco, co mne baví. Jsem poštovní rozesílatelka, pokud je tohle to správné pojmenování. I tak plánuju jít výše. Opravdu si nemyslím, že celý život zůstanu u sov a dopisů. Chci se doučit a studovat lékouzelnická kouzla. Koneckonců na to mám dost času; pracuju jen 2 hodiny denně.
Nějaké lehké základy jsem na ošetřovně ve škole pobrala. Sice je to už dávno, ale pořád to málo ve mne zůstalo. Moc se na to těším, protože vím, že by mne třeba malování uživit nedokázalo.
Je to opravdu nějaká chvíle, co jsem psala. Ani nevíš, co všechno důležitého ti uniklo. Dospěla jsem do chvíle, kdy jsem najednou začala chápat, proč jsem se od Marry nikdy nedokázala naplno odtrhnout. Měly jsme nepohody i přátelství prakticky každý den. Fifty fifty. Víš co… jeden den bych ji strčila do ledového jezera a druhý den bych se jí nemohla nabažit. Myslela jsem, že až vystuduje, tak ji nikdy neuvidím. Ale ona na mne vždy čekala, až se vrátím z hradu a spolu jsme trávily celé prázdniny. A vždycky se se mnou šla rozloučit, když jsem jezdila prefektovat zpět. Později i primusovat, hehe.
A i po škole na mne čekala. Začaly jsme si být bližší. Chodila jsem na její zápasy a slavila s jejími spoluhráči. Naoplátku ona se už netvářila znechuceně, když jsem začala u Munga pracovat.
Jak to popsat… měla jsem se s ní vždy krásně. Opadl z ní ten pomyslný kámen, který jsem na ní dřív viděla. Všímala jsem si, že je v mé společnosti uvolněnější a já se cítila… uvolněně. Víc uvolněně jsem se cítila asi na svatbě Adama a Giana. Byli tam skoro všichni, koho jsem znala. Dokonce to byla tak velká a významná akce, že se dostala i do nějakých časopisů. Musela jsem na nějakých fotkách vypadat komicky. Byla jsem v nějakých odhalených exkluzivně darovaných šatech přímo pro tuto svatbu. Měla jsem i plášť z peří. A v rukou dřevěné pouzdro na ošuntělé housle. Chjo.
Ne nadarmo jsem je ale měla sebou. Už dávno před tím jsem nabízela, že těm dvoum zahraju na první tanec. A tak se i stalo. Neskutečně se mi třásly prsty. Bála jsem se, že to zkazím a zrovna ten den jsem si to nemohla dovolit. O to líp, když jsem pozorovala jednu strunu jak se nebezpečně třese z toho napnutí. Naštěstí… díky bohu nepraskla.
Znaveně jsem sedla k Marry ke stolu. Bohužel si nepamatuju, jestli jsme ten večer vůbec tančily…? Trochu víc jsem pila a když pro mne šel Adam, aby si se mnou zatančil jako poděkování, že jsem si vzala nehodící se housle k těch skvělým šatům.
Byla jsem už docela unavená a omámená vínem. Čapla jsem Marry a odtáhla ji se mnou do stanů, které byli pro hosty připraveny. Dostaly jsme fajne pyžámka, originální toaletní potřeby a… manželskou postel?
I když jsme už zhasly a důstojně si každá zabrala kraj postele co nejdál od sebe, tak jsem cítila, že je pořád vzhůru. Koukala jsem jí na záda, zatímco se pomalu rozhlížela kolem. Zeptala jsem se, jestli přemýšlí nad něčím určitým. Převalila se tak moc, že jsme se dotkly nosy. Prý přemýšlela nad nečím už nějakou dlouhou dobu a stále si není jista, jak dospět k závěrečné myšlence. Když jsem se zeptala, jak dlouho to je, tak odpověděla, že takových 6 let určitě. Netušila jsem, jak v téhle situaci reagovat. Hlavně když jsme měly obličeje takhle blízko sebe. Blíž, než kdy předtím a koukaly jsme si do očí. Trvalo mi tak neskutečně dlouho, než jsem jí položila ruku na tvář a v leže se na mne usmála.
Nutno podotknout, že jsem potřebovala ráno opravdu hodně pudru. Neustále jsem se usmívala a měla rudé tváře, jako by mne právě do nich štípala moje tetička. Marry pudr nepotřebuje. Ta to skrývat nechtěla.
Zde se seběhl neskutečný kolotoč událostí. Chodily jsme spolu na výlety, jezdily jsme na dovolené a na jedny Vánoce a Silvestr jsme byly v jedné neskutečně krásné horské chatě. A jelikož ani jedna z nás na ničem neumí, tak jsme jezdily ve sněhu na saních. Bylo to v Alpách ve Francii. Ještě pár dní před tím jsme si udělaly nová tetování (pro mne úplně první). Jsem na sebe pyšná. Bolelo to jako čert.
Popravdě… ten nejlepší dárek byl, když jsme spolu seděli v den vánoční venku ve sněhu, pily horkou čokoládu a koukaly na horské nebe, které bylo čisté a viditelné.
Silvestr? To je už jiná. V jedný nedaleký hospůdce jsme se seznámili s hromadou lyžařů a všichni jsme se opili pod obraz a vykřikovali do půlnoci odpočet. Pak jsem šla ven a obličejem zahučela do sněhu, zatímco kolem mne střílely rachejtle. Nějak jsme to přes večer zvládly přežít a já se probudila v předsíni srubu hlavou na rohožce.
A dokonce to zašlo tak daleko, že jsem místo volňásků dostala na ruku ten nejvíce pečlivě vybíraný prstýnek, kterým jsem přislíbila, že si moji druhou polovičku vezmu. Myslím, že mi až v té době došlo, že jsem už dávno dospělá a tyhle věci se dějí běžně. Jen jsem absolutně nebyla připravena. Ale kývla jsem. Chtěla jsem její příjmení už od chvíle, kdy jsme spolu o zkouškách vypouštěly nálevky do našich lahví. Od doby, kdy jsem jí ležela na klíně v naší místnosti na hradě a rozplývaly se nad všelijakými blbostmi.
Přípravy byly asi ty nejhorší části. Plánovaly jsme to spolu tak dlouho a i tak nám to přišlo nedodělané do posledního puntíku. Nebýt pomocnice ze svatebního salonu, tak se nikdy nikam moc nepohneme. Byla trochu zklamaná, že si nechceme udělat šaty u nich. Teda… přišlo mi to tak. Uprosily jsme Giana, aby byl náš módní návrhář. Trochu se bojím, že jsem byla samá potíž. Nedokážu rozeznat pořádně lodičku od podpatků. Musel mít se mnou opravdu hodně trpělivosti, ale i tak mi dokázal vytvořit šaty, které byly jak z mých snů a pohádek. A dokonce mi je věnoval jako svatební dar. Myslím, že ho nikdy pořádně nedocením.
A tak jsem den před naším dnem přišla z práce a doma mne čekal puget květin se vzkazem, Marry nikde. Nemohla jsem se dočkat až ji ten den uvidím. Bylo to jako věčnost. Doma jsem jen seděla u čaje a rozjímala nad tím vším. Jako každá nevěsta jsem byla nesvá. Koneckonců jsem měla učinit jedno z největších rozhodnutí, které mne v životě potkají. Byla jsem doma najednou tak strašně sama. Tak strašně bych chtěla, aby moje máma byla trochu normální a mohla bych si s ní o tomhle promluvit.
Nastal ten den. Už jsem stála v pokoji a Aoife mi zapínala šaty. Vybraly jsme nádherný les Avondale. Koukala jsem na něj z okna, zatímco mi Aoife čechrala moje neposedné vlasy a nasazovala věnec na hlavu. Potom mi dala kytici do rukou a začaly jí téct slzy. Aoife mne provází prakticky celým mým životem. Měla právo mi stát i u oltáře jako moje družba. Tak strašně jí to seklo. Sešla jsem opatrně z patra a tam na mne čekala už asistentka. Ty ani nevíš, jak jsem se bála, že třeba dojdu k prázdnému oltáři a tam anarchie svatebčanů. Cestou na mne čekal táta. Vždycky byl trochu cíťa a trochu mne rozbrečel taky. Všechna moje obava opadla, když jsem viděla nervózně přešlapající Marry u oltáře a jak rozmlouvá s Adamem. Byla jsem skryta za květinami a tak viděla jen moji hlavu jak ji pozoruje. Na chvíli jsme navázaly oční kontakt. Až otec mne z toho vytrhl, když omotal moji ruku za jeho rámě. Aoife šla napřed k oltáři.
Ten pochod až k nim byl nekonečně dlouhý. Mezitím jsem se dívala na všechny strany. A všechny strany se dívaly na mne.
Marry vypadala tak nádherně. Nikdy jsem si nebyla v životě jistější než když jsem jí dala prstýnek a řekla své “Ano”.

Na hostině se toho udávalo tolik najednou, že jsem nedávala pozor a jen usrkávala svoji medovinu. Najednou vstal Adam a poprosil o klid a řekl svou řeč. Přímo před mojí mámou řekl o stanu na jejich svatbě (Mo Dia Marry, co všechno jsi mu řekla). Ohlédla jsem se na mamku a ta se pokřižovala. Naštěstí trochu pookřála. Táta taky vypadal šťastněji, když vedle ní stál.
Ani jsem se nenadála a už jsme spolu měly první tanec. Nikdy mi nedošlo, jak umí Marry dobře tančit. I když jsem nemohla, tak jsem ji chtěla tak pevně obejmout a jen držet. Byla moje. Jen moje!
A zrovna tak, jak mi Aoife zapínala šaty, tak mi je Marry pomohla sundat. Bylo to najednou jiné, když jsem stála v jedné místnosti s člověkem, kterého z celého srdce miluji a jsme svoji. Jsme svoji tak, že už jsem paní Spring.

 

Paní Spring… hm… jak rychle se to vše událo.

Sásta

Dialann,

Už to budou dva roky. Dva roky, kdy jsem konečně dostudovala a vydala se hledat ve světě vlastní štěstí. Bylo velice těžké se odloučit od těch sedmi let, kdy se mi nejvíce ovlivnil život. Potkala jsem nové přátele, kteří mi vydrželi až ke konci mého studia, vyzkoušela jsem si být prefektem, primusem, praktickým doktorem, hercem, muzikantem i oporou. Žila jsem tam naplno a užívala si každý den; od probuzení do dlouhého večera plného ponocování.

Pamatuji, jak jsem v druháku přespávala na famfrpálovém hřišti spolu s několika spolužáky. Adam a Gian vycházeli ze sedmáku. Až někdy v tu dobu jsem si začala vážit všech kolem sebe, jelikož rychle odcházejí. V tu dobu jsem je ještě tolik neznala, ale aktuálně jsou mi velice blízcí.
Co tak vím, tak jsem na tom hřišti přespávala ještě jednou. Byl to třeťák, tuším? Byla jsem tam s Marry a učila mne létat na koštěti. Pamatuji, jak se to lehce zvrhlo, protože mne koště přestalo poslouchat a špičkou se zřítilo se mnou k zemi a zabodlo se do trávníku. Poprvé jsem si zlomila nos.

Víš, že jsem měla tři skicáky? První se utopil, když mě Marry hodila do rybníka se vším, co jsem měla na sobě i u sebe. Druhý jsem hodila do ohně, protože obsahoval něco, co by mi zabavilo Ministerstvo kouzel. Třetí… mám pořád ve své brašně, teď už pracovní. Je tak starý a otrhaný, že ho občas musím kouzlem opravovat.

Ale teď, drahý… vrátila jsem se domů. Do Irska. Začala jsem pracovat v malé ordinaci na pokraji města Ballymena. Vím, že jsem si mohla vybrat nějaké jiné zaměstnání. Kdybych se více snažila, tak možná ordinuji i v Bradavicích. Ale jsem tak trochu zastánce, že se vždycky mám posunout dál. Se vším, co se mi kdy přihodilo v té škole, jsem potřebovala najít kuráž to prostě přetrpět a jít naslepo dál. A vždycky to vyšlo. Sice bez kouzel, ale pomáhám lidem, jak jsem vždycky chtěla. Když jsem zažila ve třeťáku ta zvěrstva… to, jak jsem okusila několikrát Crucio, viděla zfalšovanou mrtvolu mého tehdejšího prefekta, měla vidiny, jak z mých přátel dělají karbanátky… To člověka změní.
To mě dohnalo poprosit Alice, abych jim mohla být výpomoc na ošetřovně. Získala jsem si tam hodně zkušeností, které využívám doteď, jelikož jsem tam neměla dovoleno kouzlit při ošetřování. Ale nemysli si, že jsem na kouzla zanevřela jako moje matka. Moje lenost mne vždycky donutí si máchat hůlkou jak se mi zlíbí, jen aby mi přilétlo všechno do rukou.

Připadám si dost zvláštně při takových vzpomínkách. Nedokážu si uvědomit, že jsem už dávno dospělá. Pořád si připadám jako to malé dítko, které mělo až skoro fobický strach chodit po večerce na chodbu.

Přidala jsem se k dobrovolnému chorálovému sboru. Pokaždé, když máme zkoušku v kostele, cítím se tak plná života. Zpívat s tolika lidmi do toho prázdného prostoru, který nás odměňuje ozvěnou našich vlastních hlasů a vyhlazuje nedostatky, aby zvuk byl čistý jako křišťál…

Založila jsem irskou folkovou kapelu. Jméno se nám pořád mění, protože se nemůžeme shodnout. S Padraigem ovládáme houslová sóla.

Začala jsem žít opravdu naplno, kdy nemám chvilku oddychu a pořád něco dělám. Ale neztěžuji si, jelikož mne moje aktivity baví. Cítím se, že dělám tenhle svět o něco málo lepší. Kdy ošetřuji nejen medikamenty, ale i hudbou.

I tak se najdou dny, kdy se vrátím zpět do Londýna. Občas sedávám v Kotli, kde se tiše vysmívám Barrovi za barem a sním o tom, jaké to tam bylo čekat na dny před začátkem školního roku.
Jsou i dny, kdy dostávám volňásky na famfrpálové zápasy od Marry, které samozřejmě fandím nejvíce.

To jsou dny, kdy si vážím všeho kolem sebe, jelikož všichni a všechno mizí. Jdou slepě vpřed a posouvají se o kus dál, přesně jako já. A jsou šťastní, což činí šťastnou mne. Ani nevíš, jaké to je pozorovat celý Marryin tým, když vyhrajou zápas. Protože se sunou po příčce dál.

• Ems

Primus

Dialann…

Akorát zase sedím na svém oblíbeném místě. Uběhla opravdu doba od večerky, takže je tu nádherný klid a boží výhled. Asi si sem budu brávat polštáře pod zadek, mrzne. Za chvíli budou Vánoce a já ani nevím, co dát ostatním za dárky. Brzy se tu nade mnou objeví jmelí. To proklaté jmelí.

Vlastně… jeden dárek jsem už dostala. Od Kal. Veledůležitá loutna. Asi se na ni opravdu začnu učit hrát. Tenkrát jsem na tuhle specifickou loutku zkoušela u táboráku brnkat. Nebylo to nic na poslouchání. Ale i tak se mi zatleskalo.

Jsem tu už poslední rok. Za chvíli zmizím z koleje a až roky uběhnou, tak mě skoro nikdo nebude znát. Bude si mě vůbec někdo pamatovat jako prefekta, primuse a hrdého Havrana?
Pamatuju, když jsem tu procházela jako prvák a na tomhle místě se zdržovala každou volnou chvíli. Je to vskutku impozantní výhled. Jen škoda, že ho s nikým nikdy moc nesdílím. Akorát se o to dělím s loutnou. Starší; dříve hojně využívána. Sem tam na ni brnknu, abych se tu necítila sama. Je asi jedna hodina ráno a ten klid uspává. Když se podívám na nebe, mám pocit, že hvězdy hmkají zatímco problikávají.

Divný to klid. Akorát jsem se přesunula nedalekou chodbou do prefektské místnosti. Zapálila jsem oheň v krbu, aby tu nebyla taková zima. Vždy to tu zeje takovou poznatelnou prázdnotou. Zajímá mě, jestli sem ještě vůbec někdo chodí.

Přemýšlela jsem, jestli bych místo ošetřovny raději nešla pracovat k Mungovi. Ale prý bych byla užitečná pomoc právě u nás na ošetřovně. Nedávno k nám přišla další výpomoc. Hrad asi nepamatuje lékaře jako chlapa. Vždycky tu byly ženský, pokud vím. Je trochu divný, ale nepochybně toho dost umí a já můžu okoukat jeho schopnosti. Ale i tak na mne působí trochu zbrkle.

Na Halloween jsem si vyrobila kostým doktora Jekylla. Taková moje platonická vymyšlená láska. Celkově celá ta akce byla docela nuda. Jedině jsem si nějak trsla na nějaké písničky.

Teď jsem se přemístila do svého pokoje. Kalena už dávno spí; tiše oddechuje. Její psesko taky. To samé se dá říct o sovách. Hotový zverimex, přímo i se mnou. Nemůžu ještě spát, tak jsem z nudy nakreslila Kalenin portrét. Samosebou ne s obličejem, kde klidně spí. Nějak tak, jak si pamatuju, když byla vždycky veselá, nepřebarvená. Překypující radostí…

 

• Ems