Bude mi 34 let.

Venku opět napadl sníh a já v odrazu okenic zahlédla svoji tvář. Tvář úspěšné ženy, která se stala lékofyzioterapeutem, ženy, která přeskákala oddělení a získala konečně svůj certifikát. Žena, která konečně pomáhá lidem s tím, co ona sama prožívala, co všechno se musela zpětně naučit. Mé zrzavé dítko dýchlo na sklo z druhé strany a nakreslilo usmívajícího se panáčka svým prstem v rukavici, než ho stihla popadnout Marry a zabořila tak malého Cormaca do sněhu. Pokaždé, když si myslím, že život vlastně tak nějak prázdný, tyto momenty mi připomenou, že jsem doopravdy neskutečně šťastná.
Lekla jsem se sněhuláka, kterého ti tři postavili přímo před hlavními dveřmi a z dálky zaslechla divoký smích. Vypadal chaotičtěji než můj školní život a padnutý mrkvový nos mu dodával takovou třešničku na dortu. A pak mi přistála sněhová koule ve tváři. Nutno dodat, že jsem s hravou uražeností zase dveře zavřela a vrátila se ke svému vyhřátému místu na gauči s moji milovanou chlupatou dečkou a jala se plést nové svetry. Nikdo mě vlastně doopravdy nevaroval, že děti rostou jako z vody. Za chvíli půjdou do školy, vystudují, najdou si své nové životy a nás pomalu přestanou navštěvovat… ach, budeme je vůbec učit doma, než nadejde jejich čas? A… musela jsem párat, protože jsem u pletení svetru minula pár oček.

Jako správná pracující matka jsem také prohlubovala své koníčky, abych se nezbláznila. A taky aby ne, když mám u sebe neustále dvě trestanské milující koule u nohou. Život by byl bez nich neskutečně smutný, o to víc by byl smutnější, kdybych u sebe neměla svoji milovanou ženu. Za chvíli oslavíme deset let od naší svatby. DESET. LET. Proboha, jak se mnou vydržela tak dlouho? Ani si nestíhám všímat, jestli si stárneme před očima. Jelikož Marry neustále trénuje, aby se udržela v první lize co nejdéle, tak vypadá stále fit a mladě, zatímco moje jediné cvičení je tahání dětí v náručí a zvedání ruky s hůlkou. Co když se mi brzo objeví vrásky, ztloustnu a z práce zešedivím? Nebude na mě pohlížet jinak? Tolik pitomých otázek, co dráždí moje myšlenky. A taky jak by ne s tím, co se děje ve světě.
V práci mezi novými kolegy cítím jisté napětí. Na novém oddělení jsem sotva půl roku, ale nedokázala jsem si s nikým pořádně potykat. Polovina z nich má na hrudi brož a pohlíží na náš zbytek skrz prsty. Pokud vůbec se hodlají pohlížet. Určitě nejsem ta, která by soudila ostatní dle jejich přesvědčení nebo názoru, o to víc mě mrzí, když pociťuju takhle rozdělenou společnost. Zdá se mi, že i moji pacienti si schválně vybírají mé kolegy, jelikož jediné, co mám na hrudi já, je moje identifikační zaměstnanecká karta.
Domů chodím pozdě, o dost později, než moje žena. Napíšu dopis Katie s poděkováním, že nám hlídala s Alem děti a jestli nemůže přijít opět příští týden, protože máme uzávěrky a naslibuju jí její oblíbený koláč. Bez našich příbuzných bych se asi rozkrájela. Asi doslova, se všemi těmi gory detaily. Uniformu odhodím na zem před postel a za pár hodin se těším budíku, který mě bude do práce hnát zpět. Ve vzduchu cítím vůni kávy a po chvíli lenošení mi svitne paprsek slunce do očí. Děti ještě spí soudě dle toho neuvěřitelného ticha, a tak jsem se rozlámaně dostala z patra do přízemí, kde kafe srkala už má druhá polovička. Při pohledu na mě v rámu dveří se rovnou natáhla pro druhý hrnek, který mi podala s tím největším smirkem na tváři, co dokázala vytvořit.
“Trochu jsem ti to kafe vylepšila,” zašpitala a párkrát pokývala k horké tekutině, kterou od mých rukou dělil starý porcelán. A taky že vylepšila. Asi tak třemi štamprlemi whiskey. Při mém zakuckání se začala hlasitě smát, dokud jsem jí dlaní nezacpala ústa, protože probudí naše malé satany.

Bezmyšlenkovitě jsem bodala tužkou do bločku, když jsem čekala na příjmu fyzioterapie a nepřestala ani po tom, co mi moje nadřízená řekla, že to může lidi odstrašovat.
Na oběd chodím poslední dobou s Aaronem, lékouzelníkem na infekčním oddělení, nebo také známý jako manžel Katie (pamatuji si, jak Katie byla ještě malý pulec od Mrzimoru a teď… teď je vdaná. Kam ten čas jen utíká?) a Alem, experimentálním lektvarologem, jinak známý jako můj bratranec ze čtvrtého kolene (který se zase uhání raději za tituly než za svatbou). Přijde mi, že tihle dva jsou poslední normální pracovníci tohoto institutu, se kterými můžu otevřeně mluvit o všem, tedy až na děti, jelikož mi po pár větách nabídnou hlídání, které většinou (většinou chci) odmítnu. Kdyby ti dva věděli, jaký vliv na moje potomky mají. Ale na druhou stranu jsem už dlouho neslyšela “Mami? Povíš nám o Pasteurovi jako strejda Aaron/o Flamelovi jako strejda Al?” a také jsem dlouho neviděla jejich cestující vláček, kdy dokola vykřikovali “Lektvar je vnímán jako míchaný nápoj…”
Brrr.

Pracovní týden se pomalu přehoupl v sobotu a já vyklízela krb od popela, zatímco Marry venku štípala dříví, jako blázen jen v nějakém lehkém svetříku a košili. Na popud si alespoň sebrala čepici, ale ani to ji neuchránilo od toho aby nechytla velice ošklivou rýmu. Sice nejsem žádný Aaron z infekčního, ale určitě to nebylo něco, z čeho bych ji nemohla dostat. Tedy pokud by vůbec ona chtěla. Každou chvíli jsem slyšela, jak se snaží plížit po schodech a souká se do bundy, aby utekla na trénink. Náhle mne posedl jakýsi duch mé první mentorky, Sayaky, vytáhla jsem naběračku z hrnce s polévkou, která pobublávala na sporáku, a rázovala si to do síně, kde se už Marry pokoušela nasoukat do bot.
Je někdy vlastně dost k popukání, že může být sebevětší svalovec, ale rýma ji natolik dostane do kolen, že ji slabounký prcek jako já doslova odtáhne po schodech a hodí ji zpět do peřin. A výhružka? Že jí přepepřím polévku. Triumfálně jsem odešla a zahlídáčkovala podlahu před dveřmi ložnice. Dala jsem si velice záležet aby to viděla, ohlédla se, abych se ujistila a šla zpět do kuchyně.

A zrovna jako na zavolanou přišla Katie, aby si vyzvedla naše děti, protože jim slíbila zimní zoo. Venku začalo zase sněžit a já v náhlé tichosti doprovázené cinkáním naběračky o hrnec hleděla z okna a pozorovala malé vločky, které se na okno lepí. Marry jsem pak pomohla přenést do obýváku, kde jsem ji zabalila do mých chlupatých dek a podala ji misku polévky. Zapálila jsem krb a sedla si k ní, aby se mohla v leže o něco opírat, zatímco jsem jí hýčkala a probírala prsty vlasy.

Jasně, život občas stojí za obrovský pytel, ale pak jsou tu momenty jako je tento, kdy si vlastně uvědomuju, že to všechno za to stojí. Má drahá láska mého života mi usínala na kolenou a já se nemohla ubránit úsměvům. Nacházím se ve fázi života, kdy mi vlastně vůbec nic nechybí a jsem jen maximálně šťastná.
Vločky zasypávaly okna, v krbu praskala naštípaná kolena a… a Marry chrápala.