Éad

Dialann,

Občas nemám ani náladu něco sepisovat, ale dělám to jen pro své budoucí já. Chtěla bych na svá školní léta vzpomínat s úsměvem.
Můj bratránek je… asi v pohodě. Když jsem došla za tetou a otevřel mi on, zmohl se jen na kývnutí k pozdravu. Celkově si tetička u čaje postěžovala, že skoro nemluví a zavírá se jen u sebe v pokoji, kde celé dny jen prosedí u kreslení. Prý kreslí jen oranžovými pastelkami. Trochu se o toho prcka bojím. Sama jsem od něj slyšela jen jak se jmenuje. Dokonce mi neřekl ani své příjmení. Jen jméno.
Je hodně uzavřený do sebe. Vlastně se ani nedivím. Zajímá mne jak bude za rok kouzlit. Jestli bude kouzlit aniž by vyslovil jediné zaklínadlo, tak potěš. Bude mít potíže najít si nějaké přátele. A nejvíc mne asi zajímá, kam ho klobouk zařadí. Neprojevil se zatím ničím, co by mohlo ovlivnit jeho kolej. Žádná bystrost, přátelskost, zlomyslnost či statečnost. Je jako by mu někdo sebral duši a on chodil po domě jako prázdná schránka.
Než jsem odjela z Londýna, tak jsem ho vytáhla na Příčnou na zmrzlinový pohár. Bylo poznat, že tam ještě nikdy nebyl podle jeho výrazu. Ptala jsem se ho, jestli se mu u tety líbí a jestli se cítí dobře. Jen mi pokýval. Však ty se jednou otevřeš, ty skříňko sedmi západů.

Po dvou dnech jsem letaxovala ke mě domů do Irska k rodičům. Nechtělo se mi tradičně jet lodí, protože ta cesta byla vždy extrémně únavná a plavila bych se sama po tolika letech. Rodiče ve mě nikdy neviděli žádný potenciál. Tedy asi hlavně moje ambiciózní matka. Hlavně, že má svůj krachující obchod s medikamenty.
S otcem jsem se dohodla, abych s ním strávila dva dny v práci u něj v knihovně a studovala nějaké knihy. Každým rokem tam s ním chodím, abych si přilepšila na ošetřovně v Bradavicích. Když nad tím tak přemýšlím, bývala jsem tam poslední rok na ošetřovně sama bez Say a Alice. Je nebezpečné ve mne vkládat tolik důvěry. Bůh ví, co můžu ještě zničit.
Moje matka je taky jak schránka, jen chladná. Když jsem jí řekla, že se plně stěhuju k tetě, tak mi jen popřála štěstí a zase se vrátila k plotně. Jedině taťka se na mě hřejivě usmál, pomohl mi s věcmi a s legrací v hlase mne nazval doktorem Jekyllem. Pohled na můj prázdný pokoj a moji smutnou kočku, která bohužel zůstala doma, mne zdeptal.
Ještě předtím, než jsem zmizela z Carnlough, tak mne navštívil Padraig. Prošli jsme se kolem moře a já mu vysvětlila, že se asi nikdy už neuvidíme, protože moje teta je mi bližší. Viděla jsem ho asi jen potřetí v životě. Prý mne bombardoval dopisy, které adresoval tetě domu. Škoda, že mu nemohu vysvětlit, proč jsem je nedostala. Protože moje úžasná tetička mi je prostě a jasně nedokázala poslat sovou, protože na to pořád zapomínala. Paráda. Zklamanější pohled od něj jsem si nedokázala představit.
Ale i tak se se mnou snažil udržet normální konverzaci, která probíhala celkově v irštině. Příšerný jazyk. Nechápu, jak jsem se ho dokázala naučit.
A taky jsme si dohodli, že na večerní slavnosti zahrajeme houslové duo. Bylo improvizační. Kéž by moje magie byla tak nádherná jako hudba jeho “ďábelských” houslí.

Marry mne pozvala do St. Ives. Hlavně, abych poznala její přítelkyni, která na mě působí jako osina v-.
A taky abych prý někde zahrála. Viděla jsem v tom odvetu za minulý rok. Provedla jsem ji skoro to samé.
Mohla jsem potkat její babičku, dědu, Bet- přítelkyni a jejího bratra, který se příšernou shodou okolností jmenuje Alastair.

Hudební večer se prý měl odehrávat v nějaké kavárně. Proto jsem na sebe hodila první čistou košili co jsem našla v kufru a spolu s Marry popadly nástroje a vyšly jsme. A tam jsem potkala tu Beth o které jsem ani nevěděla, že existuje. Nejvíce mne asi bavily ty její pohledy, protože jsem očividně z nás všech byla nejmenší. Jak jinak. Na pohled mi přišla jen jako jediný člověk, který je schopen Marry zkrotit.
Jak jsem tak sledovala střídající se umělce s hudebními nástroji tak mi přišlo, že všichni hrají docela moderní skladby. Nikdo nezahrál žádnou starou klasiku.
Rozhodla jsem se to změnit.
Trochu mi i zvedlo ego, že Beth nic nehrála.
Pokud mohu říct, s Alastairem jsem si sedla asi nejvíce.

Když se Alastair a Marry vystřídali na pódiu tak přišla řada na mě. Abych pravdu řekla… to, co jsem chtěla zahrát jsem ani pořádně neuměla a posledně mi u toho odletěly struny. Chtěla jsem ale dokázat, že nejsem jen budižkničemu ošetřovatel a cíl posměchu.     Byla jsem nervózní. Co když to pokazím?
Vzala jsem svoje housle a dotkla se smyčcem strun.
Tak překvapené publikum jsem ještě neviděla.

 

Nikdo asi nečekal Paganiniho. Chtěla jsem být jako Padraig a jeho “Ďábelské” housle. Chtěla jsem si vybít všechnu zlost na matku a na tu dramatičku sedící u stolu přímo naproti mě. Hraju pro svoje vymyšlené obecenstvo plný potlesku a jásání. Nejvíce všechny udivilo, když jsem začala brnkat na struny prsty u hmatníku. Směsici agrese a elegantní lehkosti jsem zakončila pro publikum, které zapomnělo tleskat… a jásat jako u ostatních. Se zničenou hrdostí jsem sešla z pódia…

 

 

• Ems

Emily, an ciallmhar

Dialann,

Zase to tak rychle uběhlo. Nestačila jsem ani mrknout a už je mi sedmnáct let. Pamatuji, když mi teprve nasazovali Klobouk na hlavu a já se modlila za Mrzimor. Ale abych řekla pravdu, tak nikdy nebudu litovat toho, že jsem nakonec v Havraspáru.
Vyrostla jsem strašně rychle. Teda… vyrostla. 160 centimetrů mi zůstane. Myslím tím, že jsem rychle dospěla. Ještě včera jsem nakupovala hůlku na Příčné ulici, ale dnes sedím na ošetřovně jako lékařský praktikant. Co se stalo za tu celou noc?

Připadám si na hradě docela odříznutá. Když to tak vezmu, tak velký počet svých přátel už odešlo, nebo si hrají na profesory. Ale zase jsem po letech potkala Wennys. Je to dlouhá doba, co si budu namlouvat. To samé s Harweym. Je divné je najednou sem tam potkat. Jako bych se vrátila nejmenovanou budkou zpět v čase. Nebo do alternativního vesmíru.

Ale kruci, je mi sedmnáct. Prakticky si už můžu dělat co chci, pokud přimhouříme oka na moji docházku, která mi nabízí ještě poslední ročník, sedmák. Neboj, dialann. Samosebou školu dokončím. Dva roky a půl sezení a makání na ošetřovně plus učení se mi snad dovolí, abych tam mohla zůstat.
Poslední dobou jsem moc nevídala Alice na ošetřovně. Někdy chybí i Say. A tak jsem tam občas sama. Jen včera jsem potkala nějakou starší paní, oděnou v růžových šatech a bílým čepcem. Nemám tucha kdo to byl a ani se vyptávat moc nebudu. Jelikož hned jak jsem přišla tak vstala, rozloučila se a jen tak odešla. Jako… ok.
V jednom pokoji mi tam leží nějaká prvačka. Jmenuje se tuším Katie. Nechce se mi jí děsit mým pohledem na její zarudlé a fialové břicho. Prý ji na koleji někdo zmlátil. Doufám, že zjistím kdo, protože foukat do takového rozdmýchaného ohně (ve kterém je i kapka benzínu) by neměl.
Přemýšlím, že bych napsala taťkovi do Irska, aby mi půjčil pár knih o bylinkářství a léčitelství. Už nemám z čeho čerpat info a nechci se shodit před Say.

Na Vánoce jsem dostala opravdu zajímavé dárky. Hlavně oblečení. Je škoda, že ho ve škole moc neobnosím, když jako prefekt musím mít uniformu non-stop. Přísahám, až vyjdu školu, tak tu uniformu rozstříhám, spálím na popel a kontroverzně se toho všeho prostě zbavím. Kor nosit kusy oblečení, kde je všude znak školy? I na ponožkách? Vůbec bych se nedivila, kdyby dotovali i kusy spodního prádla s jejich znakem. Reklamu dělat musíme, no ne?

Toť Silvestr byl opravdu nudnej. Přišlo velice málo lidí. Možná už všichni spali a byl jim Novej rok ukradenej. Zrovna když jsem šla na kutě, tak na mne narazila prvačka, která mi opravdu silně připomněla Natashu za mlada. I ty blonďatý cancoury měla. Z nosu jí tekla krev vodopádem. Měla štěstí, že si ten nos jen trochu narazila. Mohla ho mít křivej a to už by se na Miss nedostala.

Shrnutě, nemůžu se dočkat, až školu vyjdu. Když mi nevyjde ošetřovatel na hradě, tak mi určitě vyjde někde v Londýně u mudlů. Vždycky se něco najde.

 

• Ems

An Tsíoraíocht

Dialann,

Je to už doba, kdy jsem do tebe psala naposledy. Byly to prázdniny, že?

S menší pomocí Marry jsem zabalila několik kufrů u mne doma v Irsku. Hodlám se přestěhovat k mé pološílené a motákové tetičce. Ona jakože ani šílená není, ale… je těžké ji občas pochopit. Zeptáte se na počasí a ona vám řekne, co všechno potřebuje nakoupit. Ve své ložnici si pěstuje nějakou divnou a obrovskou kytku, která nějak příjemně voní. Vlastní tři kočky a… mého vlastního/nevlastního (nehodící se škrtněte) bratrance.
Možná si pamatuješ, jak jsem před rokem s mojí tetičkou Elizabeth zkoumala náš rodokmen. Konkrétně stranu Harrisonových (promiň, mami). Zjistily jsme, že vlastně nejsem plně čistokrevný kouzelník. Co jiného jsem asi čekala. Dokonce náš rod sáhl až do Skotska a Norska. A co nenapadlo tetu Liz, než najít nějaké současníky. Trvalo jí to celý můj školní rok a když jsem jí přišla navštívit, otevřel mi dveře malý klučina s modrými kukadly a zrzavou hřívou. Na chvíli mne napadlo, jestli jí nepřepadla myšlenka se přestěhovat, že mi otevírá nějaký dítko.

Po krátkém seznámení mi tetička řekla, že neví, jestli mu nechat jeho příjmení a nebo ho plně vzít za svého a přejmenovat ho. Prý ho adoptovala. Ze sirotčince. Pardon, ale jestli se moje tetička sotva postará o pár koček, jak se postará o mého bratran-… ehm, prostě o děcko?
Jako jo, věřím ji, že to určitě dokáže, ale moje tetička je prostě… příjemná a přátelská. Až moc. Dokonce mi řekla, že sotva vyjdu školu, tak tam nastoupí. No… já mám zaděláno na práci na ošetřovně, takže doufám, že mi nezůstane jen na krku a dokáže se o sebe postarat.
Neslyšela jsem od něj jediné slovo za mého pobytu.

Sayaka mi říkala, že mne začne učit léčivá kouzla. Není to super? Samosebou se s tím nese zodpovědnost, které mám právě pramálo. Sice se honosím odznakem prefekta, ale co když… tohle je jiný level. Tady když zklamu, tak jde do tuhého.
Po večerech přemýšlím, proč vlastně tak hodně chci usilovat o místo na hradě. Je to kvůli tomu, že tu prostě chci zůstat déle? Hrad je kouzelné místo plné místností a tajných chodeb, které jsem ještě neobjevila. A to jsem jich našla hodně!

To mne přivádí k jedné informaci, když mluvím o tajných místech. Před nějakou dobou mi přiletěla sova s divným lístkem. Chtělo mne přijmout jakési bratrstvo do svých řad. Měla jsem se s nima setkat za pár dní u učebnice profa Dworkina. Když jsem ten den došla, uvítala mne dvojice zakuklených lidí, společně se Syd a nějakou malou mrzimoračkou. Obě vypadaly jako já. Nejisté. V těchto situacích jsem měla u sebe nožík z lektvarové sady, který jsem ještě to ráno kouzlem naostřila.
Provedli nás kličkovatým bludištěm tajných chodeb hradu, o kterých jsem snad nic nezaslechla. Musím to tam jít prozkoumat více.

Pamatuješ Padraiga? Přemýšlela jsem, že bych mu napsala… Ale on je mudla, nebylo by to divné?
Navíc, stejně mi přišel zvláštní. Měla jsem pocit, že jsem ten večer u žáru ohně viděla, jak mu žlutě zazářily oči. Nebo to byl jen ten oheň? Divně… okouzlující. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli nemá s očima stejný problém co já. Bůh ví, co je zač doopravdy. A co jsou doopravdy ty jeho housle, co vyhrály fidlování nad samotným ďáblem?

Mezitím jsem napsala dopis Marry a pořád váhám, jestli ho poslat. Asi napíšu jinej, tenhle je moc… emotivní.

Nakonec toho všeho co můžu říct je to, že si opravím NKÚ na lektvary. Nechápu, co jsem udělala špatně. Teorie mi šla a praxe? Lektvar jsem uvařila snad na jedničku a hned na první pokus. Snad se mi zadaří více.

• Ems

Gaineamh

Dialann,

Je to dlouhá doba od posledního zápisu. Stihlo se toho udát hodně. Opravdu hodně.

 

Začínám pravidelně evidovat prohlídky na ošetřovně. Člověk se tak ledacos dozví o učitelích. Třeba ten novej ředitel mi začínal nahánět hrůzu, ale když přišel na preventivku, tak působil snad v tom nejlepším světle. Bylo divné ho vidět s úsměvem na tváři. Dokonce i o Thorinsonovi jsem se dozvěděla hodně. Ale jak řekla sama Say. To, co se dozvím od pacientů je lékařské tajemství. Bůhví, jestli mi někdo krade můj deník z brašny a po večerech při světle si čte zapovězené stránky jedné infati-… no…
NKÚ si myslím, že jsem zvládla docela obstojně. Tedy až na OPČM, na to jsem se ani neučila. Stejně to v mém povolání nebudu potřebovat, tak co. Maximálně, že by nám přepadli hrad. A to se snad už znova nestane.

Dokonce jako lékařský praktikant jsem zašla dál, než by byl pro mne zvyk. Pomohla jsem na svět Stuartovi. Jasně, bylo mi trochu špatně při pohledu na tu krev kolem, ale Say mne zaměstnávala, abych pořád běhala nebo Al utírala čelo, a tak jsem neměla moc nad čím přemýšlet. Ale i tak, když jsem došla na kolej s rukama až po lokty od rudé barvy, dívali se na mne, jako bych byla nějaký sériový vrah. Ale co, od krve ostatních lidí jsem byla tolikrát zašpiněná, že je to snad jedno.
Say se mne raději později ptala, jestli chci na ošetřovně pomáhat dál. Samozřejmě že ano!

Už dávno jsem ale pryč z hradu. Utekl ten rok jako voda. Stihla jsem za tu dobu získat odznak prefekta, ošetřovatele a dokonce jsem se stala poločlenkou družstva. Nudila jsem se.
V Kotli jsem dlouho nepobyla. Prakticky hned jak jsem se ubytovala, tak jsem vzala pár nejnutnějších věcí, čapla Marry a vydaly se na cestu do Severního Irska. Chtěla tam už dávno. Spíše chtěla, abych ji tam už dávno vzala. Je na mne furt nějaká… závislá?
Přemístily jsme se do Portsmucku, aby jsme nemusely jet takovou dlouhou cestu, kterou jsem většinou jezdívala s Artem.

 

Marry nechávala oči snad na všem, když jsme dorazily do mého domova. Celou cestu autobusem proseděla u okna hledíc ven aniž by řekla jediné slovo. Že by i začínala litovat nad tou dalekou cestu kvůli ničemu než kvůli mé osobě?
Moji rodiče ji rádi poznali, ale znáš to, dialann. Jsou prostě divní. Nemají rádi kouzelnický svět, i když sami vlastní hůlku. Je to alespoň lepší než v případě Ira. Doufám, že na mne přestanou hledět jako na zničenou věc. Hlídají si mne víc než Hlídáček. Už mne to trochu… deptá.

V mém pokoji už na mne čekala Aoife. Nepsala jsem jí nic o tom, že přivedu kamaráda. No… poslat sovu s ruličkou mudlovskému kamarádovi musí být přece divné. Jelikož je Aoife stydlivá, mluví se mnou v irštině, aby nám Marry nerozuměla. Na to, že Aoife je jen o rok mladší než Marry, i tak se stydí. Nevím, kde se to v ní bere.

Po odchodu mé rudovlasé sousedky se Marry seznámila s mojí kočkou. Když se ptala, jak se jmenuje, tak jsem jenom pohodila rameny. Ta kočka nemá nijak ustálené jméno. Jako malá jsem jí chtěla říkat Ailis, ale moje vyděšená rodinka to ihned zamítla. Ale pojmenování takhle sovy zabránit nemohli.To mi připomíná mého bubáka z hodin obrany.
Řekla jsem jí, ať té kočce říká jak chce. Dokáže vycítit, že se mluví na ni. Vždycky jsem cítila ke kočkám docela empatie. Doufala jsem, že ony ke mě také. Ale asi to nepovedené kouzlo mi vztah ke kočkám upevnilo více.
Večer jsem si s Marry jenom povídaly při světle lampičky. Povídaly, ehm… Spíše ona chrlila otázky jak se co řekne v irštině a já odpovídala. Nejvíc ji asi pobavilo, jak se řekne palec u nohy.

Na další večer jsme se připravovaly, jelikož jak jsem jí vyprávěla, bude oslava na pláži. Jako každý rok. Ale jelikož už jsem starší a starší, zapojuji se do hudebních soubojů. Letos mám i soupeře. Jediné co o něm vím, tak že vlastní housle po pradědovi. Povídá se, že s těmi houslemi vyhrál souboj ve fidlování nad samotným ďáblem. Budu letos ďábel, který porazí jeho? Hehe.

Aoife mi pomáhala ladit a utahovat struny houslí. Marry si vystačila u kytary sama. Když jsem tak Aoife pozorovala, vypovídalo o ní, že se před Marry opravdu hodně stydí. Dedukce mi ještě nelhaly. Možná obě slyšely moje uchechtnutí, které jsem ihned zakryla kašlem.
Marry chvíli protestovala, když si měla na pláži sundat boty. Prostě jsme ji tedy s Aoife povalily a boty jí jednoduše sebraly. Aoife jí je následně vymáchala v moři na jehož hladině se už odrážely hvězdy.

Měla jsem na sobě šaty, které mi dala Aoife. Takové oranžové, dlouhé ke kolenům. Je smutné, že moc šatů nemám. Ale Nat mi snad pomůže s výběrem nějakých na tyhle příležitosti.

Seznámila jsem se se svým “soupeřem”. Jmenuje se Padraig. Klasické irské jméno, co si budeme říkat. Chyběly by mu už jen zrzavé vlasy aby reprezentoval Irsko. Namísto toho je měl černé. Kdybych ho měla přirovnat ke zvířeti, byl by to havran.

U táboráku se už začali shromažďovat lidi z okolí. A že jich bylo hodně. Při pohledu na Marry jsem se musela smát. Vypadala opravdu nervózně. Zařídila jsem jí kytarové sólo. Ale teď její výraz spíše říkal, jak by byla nejraději doma v Londýně.

Byla už úplná tma, když v tu chvíli se ozvala z dálky irská píšťala. Lidé okolo táboráku se v párech drželi za ruce a se smíchem tancovali. Pohled na ně byl jak ze snu. Nebo celá situace by se střízlivému člověku jevila jako pohled na svět opilce.

Seděla jsem v písku u ohně s Aoife a Marry po boku a společně se bavily. Tedy spíše ty dvě se bavily. Mě zajímaly už jen ty jejich diskuze. Marry vyprávěla jak měla za svůj život spoustu nehod a zlomenin a Aoife zase o tom, jak chce jednou procestovat svět. Obě jsou tak rozdílné. Protiklady se přitahují? Nu… ještě dříve jsem musela Marry před Aoife varovat. Neví nic o našem světě. Vůbec nic. A taky varovat před její sympatií.

Netrvalo dlouho a už jsem se setkala tváří v tvář Havranovi. Jeho pověstné housle vypadaly už značně staře. Ne, že by ty moje vypadaly lépe, ale nemůžu se chlubit nějakou prťáckou historkou o nich.

“Jednou jsem si na své housle sedla a vyšla z toho bez třísky v pozadí.” Takže asi tak.

Když nám někdo z menšího davu odpočítal rytmus, Padraig začal hrát. Tenhle druh soutěže spočívá v tom, že se vybere píseň, nejčastěji je to ‘Irish Washerwoman’. Jeden z účastníků udá začáteční rychlost. Druhý se přidá do první repetici. A při každém zopakování písně oba musíme zrychlit tempo. Úplně při každém. Kdo odpadne první prohrál.

Udal docela pomalé tempo. Asi mne podcenil. Docela mrkal, když jsem se přidala. Snažila jsem se působit co nejvíce sebevědomě. Udávali jsme rychlejší a rychlejší tempo. Mořská sůl mne štípala v nose. Housle zněly čistě a hrály bez jakéhokoliv zaváhání. Ale pak jsem slyšela takové cvrnknutí a housle mi v rukou lehce zabrněly. Praskla mi spodní struna.

Přešla jsem do vyšší tóniny. Tomu druhému to zřejmě neušlo, ale i tak dále zrychloval tempo. Fidlovala jsem sice o stupeň výše, ale překvapivě to v duelu znělo pěkně.

Odtáhli jsme smyčec snad ve stejnou dobu. Nesnesitelně rychlé tempo zjevně už vyžadovalo více než vynechávání not a soustředěnost. A tak jsme se oba připravili o výhru. Která vlastně nic nebyla. Pro mne ano. Neporazily mne jeho housle. Takže jsem vlastně takový poloďábel.

Poděkovala jsem mu a v tu chvíli se na mne zářivě usmál. Bylo to jiné, než když se na mne usmíval Art nebo někdo jiný. Nedokážu to doteď specifikovat.

Hned po nás nastoupila nervózní Marry. Její brnkání dění po ďábelském fidlování uklidnilo. Povytáhla jsem na ni přes celou vzdálenost obočí. To brnkání bylo až napadně podobné songu La Vie an Rose.

Rozloučily jsme se s Aoife a spolu s Marry jsem šla ke mě domů. Musím zmínit, že ta kočka má Marry snad raději než mě. Když jsem šla na povečerní obchůzku k ledničce, tak jí spala u boku.

Jsme tu sice krátce, ale už se těším tam, kde jsem více doma než tady. Do Bradavic.

• Ems

Tá mé an Dr. Jekyll

Dialann,

Ubíhá docela srandy kopec. Vědomí, že za pár dní mne čeká NKÚ a pomalu končívá hlídka… chm. Stejně, když se zaobírám jinými věcmi než to, že mi přestávají jít přeměny, tak se cítím docela skvěle. Vůbec jsem ti vlastně nenapsala, že vlastním druhý odznak. S rudým křížem. Víš co to znamená? Huh? Ne počkej… určitě jsem ti sem o tom už psala…
No to je jedno. Prostě pomáhám na ošetřovně už nějaký ten pátek. Asi tak čtyři měsíce? Více než pomáhat mě baví tipování, s čím přijde další člověk. Zlomenina? Halucinace? Zvracení po špatném jídle?
Už mám za sebou přesně deset lidí, kterým jsem tam pomohla. Začalo to tak lehce. Můj úplně první (vlastně jen poloviční) pacient zvracel. Easy! Ale dobou jak tam jsem, tak to vyvrcholilo až tak, že jsem šla s rukama od krve na kolej. Co by nespravilo jednoduché kouzlo na čištění.
Jednou mne na ošetřovně překvapili dva lidi. Výjimečně jsem tam byla sama. Say a Al vůbec nepřišly, a tak jsem alespoň v případě nouze tam seděla. Já, totální začátečník, který si ještě občas plete lektvary a jejich účinky a sotva ví, co dělat se zlomeným nosem, když dorazila Marry. Určitě mi lhala. Zlomit si nos při pádu na schodech? Pfff…
Ještě dřív než ona přišel Paul Woods. O tom asi nic nevíš, že? Občas problematický, občas v pohodě. Společně s ním, Calebem a Lillyan jsme objevili pěkně dobře zabezpečenou tajnou místnost. Dozvěděla jsem se přes Caleba, že toho vědomí o té místnosti opravdu hnusně zneužíval. Kradl tam. Záhadně tam mizely věci. Když ale lvíčata poprosila o změnu hesla k té chodbě, najednou k nim tenhle klučina přiběhl s tím, že se tam nemůže dostat. Říkala jsem jim, ať tam beze mne nechodí. Pak se těžko dostávají ven i dovnitř, když jim nedám pomocnou ruku. Achjo… No prostě heslo je jiné a já se ho pravděpodobně už nedozvím. Ale kredit za objevení průchodu bych mohla dostat, no ne? *usměvavý smajlík*
Zpět k němu. Přišel s tím, že se popral na koleji s nějakým dalším klučinou. Vylučovací metodou a tím, že ho doprovodila Lillyan jsem vyvodila, že se popral určitě s Calebem. Pokroutila jsem hlavou a dala mu mokrý kapesník na oko. Bude mít hezkého monokla. Pak mu ještě nějak šikovně kopl do břicha prý. Někdy by se potřebovali ti prcky uklidnit, jsou na mne moc živí.
Marryin nos jsem jenom přikryla taktéž mokrým kapesníkem. Myslím, že jsem jí nabídla lektvar na zmírnění bolesti, ale nejsem si jistá, jestli jsem jí ho opravdu dala. To je jedno. Teď, když se vrátily ty dvě, tak jí ho daly do pořádku. Už ho má zase rovný.

Dneska jsem zaevidovala z preventivní prohlídky prvního člověka. Úplně sama! Oběť se jmenovala Amai Himawari. Alice mi říkala o původu jeho jména, a tak jsem mu jej napsala za jméno do evidence. ‘Naše sladká slunečnice’. Teheee…
Za dobře odvedenou práci jsem si skočila s Kalenou do čajového koutku. Nikdy jsem tam nebyla. Dokonce nás obsloužila dívka, kterou jsem nikdy neviděla. A nakonec sušenky zdarma!

Později jsem si dala menší patrolu kolem hradu. Ale nemohla jsem odolat, a šla se projít ven kolem lesa. Cestou mne však zastavil pohled na jakýsi ležící papírek modré barvy. Přesně takové barvy, jako máme zrovna my na koleji. Stálo na něm: “Sbohem Lisa Green”. Jestli nebudeme přihlížet tomu, jak hnusně je to špatně napsané, tak bych spíše dedukovala, co to má znamenat. Žádnou Lisu Green neznám. O nějakém incidentu u lesa taky nevím. Kdo ví, jak dlouho tam ležel.
Taky jsem cestou našla dva hrobečky. Jeden náležel nějaké statečné sově a druhý měl na sobě jen zarudlou svíci.
Myslím, že příště se mi ven asi chtít nebude. Bůh ví, co tam najdu příště.

Bůh ví…

 

• Ems

Áthas

Dialann,

Dlouho jsem tě neotevřela. Ne, že by se nic poslední dny nedělo, ale raději jsem tě pozorovala jak ležíš na stole a nevinně čekáš až tě otevřu. Začneme od… hm… Halloween jsem už rozepisovala? Ne?
Den začal nádherně. Už jen zmatenými pohledy od prváku, cože se to vlastně stalo s naší společenskou místností, že je tak zahalena do tmavých barev a všude že jsou rakve. Musím uznat, minulý Halloween se mi líbil o dost víc. Jak ze stránky denní hry tak i z vizuální. Tenhle rok jsme měli hledat papírky s písmeny po hradě. Nakonec, když jsem proběhla všechna horní patra a nic nenašla, tak jsem se přesunula do přízemí a sklepení. Hle, až tam se ty papírky skrývaly. S Jenny jsme se tajně spolčily a prozrazovaly si písmena, co jsme našly a spolu sestavily slova, které nás měla posunout dál. Teď už si opravdu na tu tajenku nevzpomenu.
Poté se měl konat halloweenský ples. Myslím si, že když jsem byla v prváku, tak takové věci byly tabu a žádné plesy nebyly. Ale fakt netuším. Možná jsem na ně jen nechodila. Byla to nuda. Většinou tam lezly jen holky s pofidérní vizí, že je vyzve nějaký jejich spolužák k tanci a zahleděně sledovaly parket se závistí, když tam nějaký pár tančil na ploužák.

Rozhodla jsem se, že se zúčastním našich vánočních trhů. Koneckonců, vždy se hodí takhle vyhodit věci co nepotřebuji a ušetří mi to místo v kufru na cestu domů. Navíc k tomu ještě dostanu peníze. Hehehe… Jsem to já občas hrozný člověk. Nakonec jsem prodala opravdu minimum, ale tak co. Stejně jsem ty věci dávala skoro zadarmo. Dokonce jsem tam potkala po takové době i Merovola. Nepamatuješ si na něj? Psala jsem sem o něm docela málo, ale i tak se mi dostal pod kůži jako spolupachatel. Kruci, kde je ten Ir, když ho potřebuju?!

Vánoce mě docela uchvátily. Sice jsem dostala opravdu velkou vánoční náladu a byla celkově hodně veselý človíček, až to většině přišlo podezřelé. Vím, že působím mile a mám docela velkou empatii, ale musela jsem vypadat vesele asi v jiném… kontextu.
Dostala jsem pár dárků a sama odeslala dárků 11. Byla jsem na sebe pyšná. Ale nejvíce ze všech dárků co mi přišly byl můj portrét od Amaie. Je opravdu nádherný. Akorát ten úsměv vypadá až trochu nepřirozeně, ale i tak mi bude zdobit můj pokoj. Snad ho nezapomenu v pokoji na hradě. Pověsila jsem si ho nad postel. Jak kdybych si tím označila svoje území. Heh.
Večer jsem stihla hostinu. A ukradla si vánoční pudink. Je to až tak hříšně dobrá mňamka! Asi jsem ti nikdy neřekla, že jsem se docela více skamarádila s Nat. Je dost milej človíček. Prostě takovej ten, který ani do Zmije nemá patřit. Klobouk se holt zmýlil. Do Mrzimoru s ní!

Na Silvestr jsem se upřímně moc netěšila. Bylo to úplně s plesem to samé jako u Halloweenu. Prvačky celé nadšené jak ohromí všechny kluky, nešetřily na krášlení vzhledu a na chtivých pohledech směrem k parketu. Moje vize klidného večeru se rozplynuly, když po mě Adam Barr chtěl tanec. Nu co, po dlouhé době si zatančím společenské tance, které mi vůbec nejdou. Několikrát jsem mu šlápla/dupla (nehodící se škrtněte) omylem na nohu. Nebo snad úmyslně…?
Do tance, ze kterého jsem se pokusila docela vykroutit (nebudu lhát, Barr tančit umí) se vmísila Marry, která si mě ukradla. Moje malé ego se zvýšilo, když byl o mne zájem a dokonce jsem do tance byla vyzvaná potřetí od Al.
Byla jsem ráda, že jsem si nechala udělat šaty z obchodu od Malkinové. Docela si myslím, že podtrhly moji osobnost. Je to opravdu hezký kousek hadru se čtyřlístky.
*tužkou kreslená podobizna Ems v šatech*

Večer byl zakončen obrovským ohňostrojem před zámkem na ostrůvku, kde byla slavnost konána. Dokonce jsem schytala i pusu od Adama na tvář. Zajímalo by mne, jestli můj očividný nezájem ještě o letních prázdninách pochopil, nebo se dál snaží a doufá, že se mu podaří dostat se mi takhle k tělu.
Z tomboly jsem si odnesla nějakou plážovou tašku. Vejde se do ní asi tak tolik věcí, co do truhly před mojí postelí.

Asi to nejhorší co mne čekalo byl Valentýn. Raději jsem ani nevytáhla paty z pokoje a celý den s skládala písně na housle. Zájem vidět ty malé děcka jak se někde vcucávají pod ještě starým jmelím nebo jak píšou zamilovaná přáníčka a nechávají si je posílat po amorkovi jsem opravdu neměla. Doslechla jsem se, že naše celá spolka byla růžová a to samé se Vstupní síní. Mo Dia… Stejně jsem se další den probudila, jak ležím na dvou růžových přáních a jedné růži. Nejvíce zavádějící bylo jedno přání podepsané jako “Ten, který tě stále miluje”.
… Adame… ty si nedáš pokoj.
Každý rok mi píše nějaké básně. Jo, jsou hezké, ale už nevím jak moc mu mám dokázat, že snažit se o mě nemusí. Zájem o vztahy opravdu nemám. Raději umřu mezi kočkama ve starém bytě než abych musela svůj čas věnovat nějaké drahé polovičce, kterou bych stejně neměla tolik ráda. Moje první kočka se bude jmenovat Sebastian. A bude černá.

A co dál říct, dialann? Jenom do tebe si můžu psát svoje upřímnosti, tak snad mi tě nikdo nečte. Kal na pokoji je poslední dobou nějak mimo a je moc milá ke mně, než aby mi nahlížela do mých tajemstvích. Celkově by mě zajímalo, co se jí stalo. Byla usměvavá a milá. Teď je uzavřená a introvertní, se mi zdá.

Poslední věc co ti řeknu je, že jsem dnes měla narozeniny. Skoro jsem dala Marry dost ošklivej trest a dokonce jsem se ukázala na dramaťáku. K večeři byl dort a naučila jsem se další kouzla. Stejně na NKÚ pohořím jen z OPČM. Ale to mi je trochu putna. Stejně moje budoucí já bude buď sedět na ošetřovně na hradě jako už právoplatný ošetřovatel a nebo bude cestovat po Irsku s houslemi a donutí tak pochmurné tváře, aby se usmívaly. Dlouho přemýšlím, že bych si housle pokreslila nějakými barvami. Možná bych tak o ně pečovala více.

• Ems

Cairpéad

Dialann,

Teprve první dva měsíce prefektování. Na začátku jsem se toho odznaku chtěla zbavit. Tolik negativity na mne snad ještě nepadlo. Koukalo se na mne jako na neschopnou prefektku, která si sotva uhlídá lidi na koleji. Hazel by zuřila. Někdo nám ukradl pohár a donesl ho do Nebelvíru. Později nám ho profesor přinesl zpět.
Za tu dobu jsem už rozdala 4 tresty, z toho dva dostal jeden a ten samej prvák od nás. Pak Paul od lvů, který tu byl už druhým rokem na hradě. Potkala jsem ho po večerce už potřetí, to už si trest opravdu zasloužil. A to jsem ještě dost mírumilovná. Stanovila jsem si, že dávám desetiminutovou toleranci po večerce. Koneckonců, je to tu velké a než se najde cesta na kolej, že?

Dokonce jsem zjistila, že nikdo nemá rád letošní primusku. Správně. Ani já ne. Nevím, co jí mohlo stoupnout do hlavy, ale když si nedokáže jako autorita uhlídat ty prcky, tak netuším. Zkusila jsem zakročit kvůli hrubému porušení řádu. A víš ty co? Žádný trest se nekonal. Nevěřila nikomu, ještě dost hrubě mě odpálkovala a zavřela se na koleji. Již nikdo ji po měsíc neviděl vyjít ven. Docela smutné. Přemýšlím, jestli nemá odznak jen na okrasu.

Ale to bych nebyla já, kdybych si nepostěžovala.
Po večerkách jsem už potkala spoustu lidí. Mezi ně patřila i opilá Marry, což mi způsobilo menší problém. Jelikož ona je vedle mě jako hora, skoro jsem jí ani nedokázala podpírat. Kor když se jí motaly nohy. Už bylo i po mé večerce, když jsem jí táhla skrz hradem a snažila jsem se jí zaměstnat mozek nějakými otázkami, co mě zrovna napadaly. Short story long, chytil nás Grath. Hned vedle kabinetu Alerta, který hned vyklusal taky ven. Kdybych řekla, že je Marry opilá, tak dostane seřva. Možná i hůř. Zkusila jsem to uhrát na natlučení hlavy. Neúspěšně. Ti dva byli neodbytní. Nakonec si i zavolali Thorinsona a už to jelo z kopce. Byla jsem trošku na Marry naštvaná. Najít ji na střeše zlitou jak… Ira.
Nakonec si ji vzal sebou Thorinson, ještě ve svém pyžamu, údajně k řediteli nebo tak a mě pustili na kolej. Ani nevíš, jak mě potěšilo najít Marry další den s kocovinou a dožadovat se toho, co se stalo předešlej den. Vrátila jsem jí whiskey, kterou jsem zachránila před profáky a pořád s lehčím nabručením na ni jsem ji poslala pryč. Vlastně ona odešla sama.

Dále… začala jsem se cítit stabilněji v postavení prefekta. Začal panovat lehčí respekt na koleji. Dokonce mne i havránci zdraví a přejí mi při jídle dobrou chuť. Lichotí mi to. Začínám je mít i dokonce docela ráda. Myslím si, že něco takového ti dva přede mnou asi moc nezažili. Odpovídám na otázky, prosby, dokonce prosby o rady. Připadám si jako nějaký mentor. Ano, těší mne to. Dokonce jsem si mezi nimi nadělala přátele. Snažím se jim všem být co nejvíce nápomocna. A možná se mi to daří.

Když jsem se chystala na jednu hlídku, potkala jsem dva rudopláštíky. Prosili mne o pomoc s hledáním tajné místnosti/chodby, kterou jednomu z nich jako hádanku poslal tatík. Opravdu jsem netušila, že by na tom patře mohla být nějaká místnost. Nepřišlo mi to nějak podezřelé. Ale i tak jsem většinu večerky zkoumala zdi na onom patře spíše ze zvědavosti. A hle, ano, našla jsem místo ze kterého táhl lehčí průvan. Souhlasilo by to i s popisem umístění.
Hned další den jsme se tam vydali. Přidal se Paul. Musím uznat, lépe zabezpečenou místnost jsem neviděla. Dohromady nám trvalo 15 minut než jsme přišli na systém jak se prokousat nastraženým místem plný přenášedel. Měl systém, ale každý směr na každém kroku nás přesunul úplně někam jinam. Nakonec tedy, po dlouhém snažení jsme se i dostali zase ven. Když se ohlédnu zpět, bylo to docela logické.
Ale více mě zajímalo, co jsme tam našli. Deníky datující až do 19. století, věci popsané jmény, které mi byly více než známé. A nejvíce mě zarazilo, že na stole bylo nezkažené jídlo = někdo tam místo nás ještě docházel. Možná někdo z těch jmen.
Později jsem, tedy už známé pod Paulem, Calebem a Lillyan, dovedla ke koleji. Přišlo mi, že za tenhle školní rok mi nikdo tolikrát nepoděkoval a nepolichotil, až mě to zahřálo u srdíčka. Tuším, že mezi těmahle bude nějaké pouto, které poutalo moji pozornost.

Dále mě tuhle dobu více děsily kouzelné noviny. Amai mi půjčil nejnovější výtisk a já společně s Nat (která se mi konečně objevila po takové době!) pročítala. Grindelwaldovi stoupenci se klubou na povrch a mě to tak zatraceně děsí, že to bude něco jako Ještěrky. Pomalu se infiltrují k nám a udělají spoustu lidem ze života peklo jako mne. Jen na to pomyslím, mám chuť zastavit čas a buď vychladnout a nebo si je pochytat a nechat jim ochutnat jejich vlastní medicínu. Vzala něco kovového a přetáhla je tím přes záda. Crucio na denním pořádku. Jídlo jednou za den, to samé s vodou. Psychické mučení v podobě halucinací. Přesně tak jako mne.

Ah… kruci. Musím přestat s dedukcemi. Pořád mě to nutí hordovat si noviny a zase nad tím sedět jako kdysi. Když ale mne to tak láká…

 

• Ems

Chailleann reachtaire

Dialann,

Uběhly celé prázdniny od mého posledního zápisku do tebe. Mezitím jsem se už dostala na Hrad. A dokonce jsem dostala jeden odznak. Ale hezky popořadě.

Už cesta do Irska mi přišla zajímavá. Aoife na mě jako vždy čekala. Vypadala nadšeně jako ostatně furt. Občas mě zajímá, kde tu radost furt bere. Long story short, už jsem byla bosa v písku na pobřeží Carnlough. Housle jsem nechala doma. Nedokázala bych zahrát s tím, jak mám jizvami pokryté zápěstí po těch hnusných okovech. Kor když se mi ruce začínají třást. Svádím to na to, že jsem si prostě zařezala tu ocel hluboko, až to má vliv na moji hudební kariéru.
Docela mne mrzelo, že nedošel Art. Mám pocit, že jsem mu posílala sovu s prosíkem, jestli by mě znova nedoprovodil na tu slavnost, ale marně. Nevadí, měla jsem Aoife a její optimismus.

Rodiče se na mě stále dívají, jako bych byla ze skla. Tolik pozornosti snad nemohla dostat ani britská královna. Emily sem, Emily tam, Emily pozor, ublížíš si, dáš si něco k jídlu?, nechceš někam doprovodit. Em, Em, Em. Až mě z toho bolela hlava.
Vím, že se mě jen snaží chránit a takové ty věci okolo, ale až tak, že mě nechtěli pustit zpět do Bradavic? Zase?
Vím, že jsem jejich narozené neštěstí, protože jsem měla být vychovaná jako mudla. Báli se, že se mi stane něco podobného, jako před rokem a půl. A prosím, tu jsem, zdravá na duši i na těle. Ale né, ono to všechno musí být vždy komplikované. Protože proč to dělat jednodušší, když to jde těžce.

Zavřená ve svém pokoji jsem často přemýšlela o Ailis. Tu, po které jsem pojmenovala svoji sovu. Netuším, jestli jsem byla prostě malé děcko s velkou fantazií, nebo opravdu existovala.

Zanedlouho jsem se opět vrátila do Kotle. Občas mám pocit, že se v Londýně cítím více doma. Navštívila jsem i tetu Elizabeth. Její “kytka/strom” jí už zakryl celé okno. Zajímalo by mě čím to hnojí. Celkově tetka působí divným dojmem. Nikdy moc nevěřila rodině z otcovy strany, a tak mi pyšně ukázala svoji sbírku dokumentů a záznamech až do 15. století o rodině Harrisonových.
Jo, je divná, ale zvědavosti mi nedala. Jediný dva lidi z rodokmenu a záznamů mě zaujali. Moje jmenovkyně z viktoriánské éry s prostřednín jménen Anne. Ten druhý člověk byl William Harrison. Mnich 16. století. Napsal nějakou docela čtivou knihu v té době jménem Popis Anglie. Vlastně tam je jen popsané jak stínali hlavy a lehčí stížnosti na jejich vládní systém.
Chtěla mi tím asi naznačit, že jejich rodina bude určitě o hodně větší a rozrostlejší. Tím líp, nevím, čeho se bojí.

Tetička mě u sebe nechala dva dny, poté jsem přestala mít ráda všude kočičí chlupy jejích miláčků a tak jsem se vrátila do pajzlu jménem Děravý Kotel, kde na mě čekaly velké skupinky blijících prváků. Štěstí, že jsem měla pokoj sama pro sebe. Vlastně až ke konci prázdnin se ke mě přistěhovala Jenny. Dost mi její přítomnost chyběla.

V DV se poslední dobou jen píše o Grindelwaldovi. Mám neblahé tušení. Jen aby to se mnou nedopadlo jako minule, když v něčem moc hrabu.

Irčan se objevil v Kotli. Zrovna jsem upíjela kakao, když mě najednou někdo zastínil a promluvil na barmana irským přízvukem. Byl někdo úplně jiný. Celý rok se neukáže a pak na mě takhle bafne. Objal mě tak rychle a silně, že jsem mu skoro vylila čokoládové pití na záda. Znala jsem ho sice řádku let, ale mě přišel, jako by ho někdo nahradil poničenou kopií. Ale i tak jsem byla za tu dobu snad nejraději, když jsem ho viděla. Vedle něj jsem si vždycky připadala více svá, když jsem nebyla samotná zelená irská krev v místnosti.
Viděla jsem ho jen na 10 minut. Přiletěla jakási sova s dopisem. Stihla jsem mu jen položit ruku na rameno a zeptat se, jestli je všechno v pořádku, ale on najednou zmizel. Nestihla jsem se zeptat na nic víc. Tak snad ho ještě někde na hradě odchytnu. Tuším, že to bylo jen přenášedlo. Ještě dříve něco povídal o tom, že navštíví mamku a tak, takže se mu určitě nemohlo nic stát.

To celé viděl i Adam Barr, který si pofidérně myslel, že si ke mě našel cestu. Tak trochu přemýšlím, jak vůbec mohl mít tolik holek? Já mu pro tohle moc nepadám. Přijde mi to spíše komický.

Dále na seznam se připisuje Marry, která mi zakryla na rtech pachuť po Adamovi. A to jsem všechno stihla jen za jedny prázdniny.

Nakonec na dovršení všech událostí, zaspala jsem na odjezd do školy. Sbalila jsem si věci jak o závod, kufry hodila do truhly v Kotli a běžela střemhlav na nádraží. Do vlaku jsem skočila jen tak tak načas. Až když jsem vrazila do kupé, kde byla Jenny, Marry a Daisy, tak jsem otevřela dopis, který jsem u sebe našla.
Naše škola si samosebou asi pofidérně pomyslela, že jsem zodpovědná. Ano, byl tam prefektský odznak.
Nejdřív mě přepadlo takové to šimrání v zádech z nadšení. Pak jsem si uvědomila, že tu blicí bandu budu hlídat. Jediné plus jsou prefektské koupelny a večerka posunutá o půl hodiny na chytání těch chodících neštěstí. Jo, a pěkně blýskavá ozdoba na košili s velkým P. Jako Pohroma.

• Ems

Mac tíre

Dialann,

od doby kdy jsem do tebe psala naposledy, tak uběhlo moře času. Byl to Valentýn, že? No teď už jsou prázdniny. Zamýšlela jsem, že se do Irska vydám co nejdříve, aby mohla zase zůstat ke konci prázdnin v Kotli co nejdéle. Přemýšlela jsem taky hodně nad nabídkou Marry, aby jsem ji přes prázdniny navštívila. Ještě jsem neudělala něco takového. Doma by se po mě určitě stýskalo a možná by jim i bylo líto, že nezůstanu přes prázdniny u nich. Opravdu netuším, grá. Nejraději bych prostě zůstala tam, kde jsem nejraději. Ale to je proboha kde?

Četla jsem ve Věštci, že Ještěrky ještě nejsou všechny pochytané a pořád hrozí, že zaútočí znovu se svojí hlavou. Přepadl mne strach? Ne. Přepadl mne vztek za to všechno, co provedli mým nejbližším a mne samotné. Uběhl sice už rok od toho, co mne skupinka bystrozorů zachránila, ale taktéž se mi od té doby nepřestaly třást ruce a hrozí mi, že housle prostě jednoho dne odložím a nechám hnít v koutě. Tolik možností, jak je za to potrestat.

Kotel se mi zdá jiný než si ho pamatuji. Nějak… předělaný. Větší a prostornější. A dle mého úsudku úplně zbytečně. Ten starý se mi líbil víc. Bojím se, že bych se tam ztratila. Už jen vchod na Příčnou bylo dobrodružství najít.

Nakonec jsem se rozhodla, že asi do Irska pojedu sama. Neudělám si žádné zkratky letaxem. Chtěla bych dojít domů po svém. Cestou přemítat o tom, co jsem zase provedla špatně. Zase si připadám odcizenější, když mě Marry nenávidí kvůli takové hlouposti, abych ji rozveselila. A nějak vím, že s Jenny je raději i naopak. Popovídám si s Aoife. Jedině ona mi plně rozumí a nějak poradí. Třeba si příští rok ve škole najdu někoho nového na kamarádění. Jako vlk samotář mi nevadí jen procházet a neúčastnit se. Vlk, mac tíre. Jaká krásná hříčka slov, když do překladu z irštiny to znamená potomek své vlastní země. Bůh ví, jak moc jsem byla nekomunikativní. Sama jsem si slíbila, že budu rozveselovat ostatní. A nějak se mi to nedaří, když se většina z mých přátel i spolužáků odcizila. Ani nevím proč a jak. Nepotkávám je.

Možná mě incident s Ještěrkami otužil natolik, že nemám potřebu být litována a ani litovat ostatní nechci. Pořád pobíhají a brečí nad tím, jak je k nim život hrozný, ale mě je to čistě ukradený. Sama budu raději, kdyby mlčeli a necpali to všem do ksichtu. Necítím, žeby nade mnou byla někdy přímá lítost. A když už byla, tak jedině od jednoho člověka nehnila falešností a nepáchla po nezájmu takovém, aby vše měl už za sebou a mohl mě už nechat být. Škoda, že pro toho člověka už neexistuji.

Stejně přemýšlím, proč to všechno píšu do tebe, dialann. Nikdo to nečte a mě je putna, jestli se potřebuji vykecat. Spíše mi to jen krátí čas.

• Ems